LSH 2006 očima pilota druhé posádky z Kunovic

Tentokrát už velice krátký, jenom doplním to zajmavé z mého pohledu co Michal nepsal a uvedu na pravou míru některé skutečnosti Michalem vzpomenuté.

Začnu tím, abych nezapomněl, že Michal přistával fakt blbě, ale u díváků to mělo obrovský úspěch.

Let do Prievidze opravdu proběhl v naprostém poklidu. Chvilkama jsem sice skoro vyšiloval, proč letíme do Prievidze z Kunovic kurzem 170° a přiznávám že jsem opravdu v polovině trati, když čím více jsme byli vpravo od trati zatáčeli jsme víc doprava, vyrazil před Michala, který na tomto úseku vedl skupinu a chvilku jsme na sebe gestikulovali. Na jistotě mně totiž nepřidávala ani vzpomínka na naši e-mailovou korespondenci před odletem, kdy se mně Michal ptal, jak vysoko poletíme přez Bánovce nad Bebravou (ať nemusíte hledat mapu – zcela mimo trať Kunovice – Prievidza). Ve finále to opravdu dopadlo tak, že jsme přez ty Bánovce letěli. Nicméně, jak Michal psal, Prievidzu jsme nakonec trefili. Velmi příjemné bylo zjištění výše poplatků na mezinárodním letišti v Prievidzi – nikdo , včetně policisty kontrolujícího nám doklady , totiž od nás nechtěl za žádnou cenu ani korunu a to ani slovenskou.

Po odbavení jsme teda kopli do vrtule a do Dubnice jsem letěl pro změnu první já. Michalovi jsem opravdu řekl, že je to proto abych nešilhal, pravím důvodem byla obava, kama bysme zase letěli a bál jsem se té ostudy, že bysme se cestou na navigační závody ztratili.

Vynechám nepodstatné záležitosti a posunu se k první etapě. Po počáteční euforii, když jsme dostali informaci, že na přípravu budeme mít celých 30 minut následovalo moje histerické zděšení, když nám záhy řekli, že si trať budeme konstruovat sami. jak jsme se pak dozvěděli, na pořádných leteckých rally je to normální, nicméně, já jsme se s tím ještě nesetkal. Ne že bysme trať konstruovat neuměli, bylo by to velmi zábavné, nebýt ovšem toho nelítostně letícího času. Aby se čtenář náhodou nemílil, konstrukce OB neprobíhala jenom způsobem „leť z předcházejícího bodu X km kurzem YZŽ stupňů”, body se konstruovali vícero způsoby a to mohdy rafinovaně, např. bod 6 se konstruoval pomocí bodu 10 a pod. Díky této činnosti jsme si osvojili mnohé nové dovednosti – např. dělání kružnic bez kružítka i pětikoruny a pod. Výsledkem našeho heroického výkonu bylo, že jsme do letadla skočili cca 2 minuty před časem startu, ale rychlým pojížděním a odpálením startu z poloviny dráhy jsme to stihli. Tímto chaotickým začátkem jsme si s Romanem (můj navigátor) v podstatě nalajnovali celý průběh první etapy, protože naše počínání se pak neslo často v podobném duchu. Rozhodně jsem to Romanovi, pro kterého byly tyto závody první zkušeností s přesným navigačním létáním, neulehčil tím, že jsme si to před odletem do Dubnice ani jednou nevyzkoušeli doma na nečisto. Bohužel nebyl čas, ale je jasné, že bez aspoň krátkého tréningu to nejde.

Mnohými posádkami byl vzpomínán po disciplíně okamžik na trati, který následoval po otočení OB2. Každá s posádek se s tím servala po svém vzhledem k možnostem letounu, na kterém letěla. Jedna z posádek našla řešení v návratu zpět na letiště. O co šlo? Popíšu jak to vypadalo na naší palubě. Snažili jsme se naletět přesně otočný bod. Já mašinu v mírném skluzu, abych viděl dobře otočňák pod sebou, čumím přímo pod sebe, pohled střídám s pohledem na stopky, Roman zírá do mapy a upřesňuje, kde ten kostel má přesně být. Po nalétnutí OB se ptám na nový kurz a točím ho. Konečně se podívám ven z letadla před sebe a nevěřím vlastním očím – před náma kopec jako kráva, přez který nic nevidíme – plný plyn, pověšení éra na vrtuli a sledování rychlosti a gradientu stoupání éra a kopce. Naštěstí je to remíza a docházíme k závěru, že bysme přez něho měli nějak přepadnout. Aby to nebylo tak fádní, tak jsme samozřejmě v závětří a díky čerstvému větru to s náma hází víc, než je příjemné, takže se střídáme v řízení a dotahujeme si pasy na doraz. Tímto okamžikem pro nás začal nešťastný úsek na trati, kdy se těžce hledáme v terénu (v mapě nejsou vrstevnice, takže se velice špatně určují tvary kopců) takže veškerou energii věnujeme hledáním trati a dalšího OB, který je ukryt mezi kopci. Na nějaké dodržování časů nemáme už čas. Náš pilot, tedy já, situaci při hledání OB vylepšuje zoufalým činem – vyrobením 360° zatáčky, což je pak v konečném zůčtování patřične oceněno. Aby to nebylo málo, pojistil jsem to další třistašedesátkou o dva otočné body dál – prostě naprosto iracionální jednání. Zbytek letu už probíhal vcelku v pohodě – trať jsme drželi, ale časy už byly totálně mimo, takže jsme zatěžovali naše konto dalšími a dalšími stovkami trestných bodů. Zůčtování po přistání bylo nemilosrdné – přez 1700 trestných bodů, což Michal, snad aby mně uklidnil, okomentoval slovy, “My máme řádově míň”. Když to zkrátím – výkonem v této etapě jsme se postalili pro zbytek soutěže bez jakéhokoliv ohledu na naše další výsledky do role přihlížejících.
Světlým okamžikem prvního soutěžního dne bylo nesoutěžní pozdní dopoledne, kdy jsme si vzali éra a šli se proletět. Vyrazili jsme na Malou Fatru, kde se oddělil Michal se Štěpánem a my s Romanem jsme pokračovali na Liptovský Mikuláš a Nízké Tatry. Roman jako vášnívý a skvělý fotograf pořizuje haldu parádních fotek. Páteční večer jsme strávili v letištní restauraci (jak jinak), která je spolu s přeplněným hangárem letadel ve špičkovém stavu chloubou Dubnického letiště. Tady byl Michal málem dotlačen k testům DNA, aby dokázal, že je opravdu syn toho Alberta, kterého tu každý zná. Ale Michal se určitě “…nehneval a ani by sa nechcel…” Tímto citátem zdravím Jara 
Sobotní etapou jsme si spravili chuť a troufám si říct, že jsme ji zaletěli velice slušně a jen vlastní blbostí (uspokojeni s výkonem na trati jsme si neověřili koretnost fotky “final pointu” – prostě jsme to už oba vypustili) jsme se připravili o bronzovou příčku v etapě, která by byla o to sladší, že bysme za sebou nechali naše dubnické přátele Jara s Robom.

Milan Bureš, září 2006