František Kadlčík – Šakal

Krátce po příchodu z vojenské základní služby na samém konci šedesátých let jsem nastoupil do n.p. Let Kunovice do oddělení Sériové konstrukce. Jednou při obědě jsem si přisedl ke stolu k  pánovi, který na hlavě neměl moc vlasů a dali jsme se do řeči. Připadal mi povědomý a tak jsem se zeptal, jestli není náhodou pan Kobrle (dva roky před tím jsem si z Mistrovství republiky v Zábřehu zapamatoval Ing. Jiřího Kobrleho, který tam závodil). Rozesmál se, že není a v další diskuzi se mě zeptal, co dělám, když nejsem v práci. Na moji neurčitou odpověď odvětil, abych šel létat do aeroklubu. To mě předtím nikdy nenapadlo, nicméně jsem tak učinil. Ten pán se jmenoval František Kadlčík, byl vedoucím na kunovické tovární řídící věži, v aeroklubu létal větroně a byl považován za jednoho z nejlepších místních plachtařů. Do dnešních časů je znám pod přezdívkou Šakal.

A tak jsem začal létal v kunovickém aeroklubu, za další čtyři roky jsem jako řídící letového provozu nastoupil na zmíněnou věž. Franta Kadlčík mne v roce 1970 jako inspektor přezkušoval na první sólo s Blaníkem. Přezkoušení se dělalo na navijáku a sestávalo se z toho, že v okamžiku vypnutí Franta převzal řízení, bleskově Blaníka uvedl do vývrtky a zařval: „Vyber!“ Kdo nevybral (a byli takoví), sólo ten den neletěl. O půl roku později mi také dělal pilotní zkoušky. Od té doby se známe, postupně jsem se dozvěděl řadu historek z jeho bohatého leteckého života, začal tehdy létat motorově a spolu jsme zároveň například dělali přeškolení Brigadýra L-60S s motorem AI-14RA. Jedna z historek se týkala zmínění havárie s Luňákem v první polovině padesátých let, kdy opravdu „vrtal“ vývrtku až do země, když mu odskočilo stavění nožních pedálů a on pak nemohl přešlápnout. To že se Luňák těsně před dopadem „zamotal“ do stromu, zmírnilo pád a pravděpodobně mu zachránilo život. Byl to větroň VT-7 Luňák výrobního čísla 50, poznávací značky OK-0853. S touto událostí je spojena ještě jedna historka. Franta měl těžce zraněnou páteř, nemohl se hýbat, nicméně byl při vědomí. Jeden z kunovických občanů, který byl poblíž, přiběhl k troskám a namísto pomoci začal ležícímu, domněle mrtvému pilotovi sundávat hodinky (v první polovině padesátých let ještě hodinky neměl každý). Z posledních sil Franta hlesl, ať mu je nechá, že je bude ještě možná potřebovat. Kunovjan se zděšeně dal na útěk…

Druhá Frantova havárie, zhruba o deset let později, mu zajistila dostatečnou publicitu. Dne 1. června roku 1966 se na Plachtařském mistrovství republiky se letěla šestá Disciplína  trojúhelník 500 km Vrchlabí – Hosín – Svitávka u Letovic – Vrchlabí. Československo se tehdy zařadilo mezi tři první státy na světě, kde byl při plachtařské soutěži „mamutí trojúhelník“ vyhlášen. Tehdy ještě nebyly ve větroních radiostanice a tak start větroně byl odstřižení od informací o tom, jak jsou na tom ostatní závodníci. Franta bojoval osamoceně skoro osm hodin a v závěru nasadil na závěrečný dokluz na Turnov, namísto na Vrchlabí. Tato chyba byla rozhodující. Navíc, při přiblížení k letišti, viděl na ploše spoustu větroňů, které mylně považoval za ty, které už úspěšně dosáhly cíle. Nemohl vědět, že to byly Orlíky stažené po přistání v poli. Na těchto závodech se podle nových regulí větroňům, co přistanou, ale neproletí, případně alespoň neprojedou cílovou páskou, počítaly pouze kilometry. Franta se proto rozhodl, že na letiště doletí stůj co stůj.

Letectví+kosmonautika č. 15/1966:

„…šel rovným letem bez ohledu na to, že již před hranou letiště neměl dostatečnou výšku, měl malou rychlost….snažil se přeskočit silnici Vrchlabí – Lánov a plot, čímž se dostal mezi motorové letouny na stojánce. Nedostatek rychlosti způsobil pád větroně, který zachytil křídlem o letoun L-40, u něhož mechanik právě točil motorovku. Došlo ke zničení obou letounů a sám pilot byl lehce zraněn. A přitom stačilo tak málo, aby se zabránilo nejen zničení, jejichž ztráta se odhaduje přes 300 000 Kč, ale i k uznání mimořádného výkonu. Vždyť přistání vedle letiště by znamenalo čs. rekord, vítězství v disciplíně i splnění diamantové podmínky.“

Po létech nám pak Franta líčil, jak s padákem na zádech v šoku pobíhal mezi lidmi, z roztrženého čela krví potřísnil řadu lidí, takže zdravotníci zprvu nevěděli koho zachraňovat… Pár dní pak ležel ve Vrchlabské nemocnici, dvoulůžkový pokoj sdílel s havarovaným motocyklistou, který byl „zafačován“ od hlavy až k patě. Zvědaví pacienti nahlíželi pootevřenými dveřmi a ukazovali si na něj – „To je ten pilot…“

Výše uvedenou celkovou škodu nemohl Ústřední výbor Svazarmu nechat jen tak. Na několika soudních stáních v následujících létech byl Franta žalován o náhradu škody, která byly značná. Pomohl mu pak někdejší Mistr světa v letecké akrobacii, v té době zaměstnanec Státní letecké inspekce Ing. Ladislav Bezák. Čas od času objevoval v Kunovicích, kde za „úřad“ přebíral letadla. Slovo dalo slovo a Láďa mu nabídl, že ho na příštím stání bude obhajovat. Po vystoupení žalující strany, kde se citovaly paragrafy a příslušné předpisy, vystoupil Bezák a dal soudu následující příklad:

Představte si motocyklové závody – motocykly krouží po trati mezi domy, dosahují vysokých rychlostí a najednou zpoza domu vystoupí „příslušník“ a plácačkou zastavuje projíždějící závodní motocykl s tím, že jede nepřiměřenou rychlostí.“ Námitka obžaloby – ale to je něco jiného, to jsou závody… Bezák: Ale toto byly také závody, navíc Mistrovství republiky, na trati 500 kilometrů dlouhé, extrémně náročné (osm hodin letového času) a poprvé v republice. Franta měl štěstí, svou soudní při pak nakonec vyhrál. Jen pro doplnění – ten rozbitý L-40 Meta Sokol měl imatrikulaci OK-MMI a Frantův Orlík OK-5528. Oba byly na odpis.

Od roku 1974 jsme byli kolegové, nastoupil jsem na kunovickou věž, kde jsem pak s malou přestávkou vydržel až do konce roku 2015. Franta svoje velmi prořídlé vlasy časem podpořil parukou a šéfoval mi na věži, až pak odešel do důchodu. Poté se vrátil, aby až do konce roku 2018 poskytoval službu AFIS. Nastoupil tam původně někdy počátkem 50. let, takže na věži strávil skoro půl století.

Poznámka na konec: Netvrdím, že to všechno, co jsem tu napsal, je jen pravda a nic, než pravda. Jak jsem koupil, tak prodávám. Ale doufám, že se to čte dobře.

Franta zemřel v září 2020, čest jeho památce.

Albert Orlita 2019, doplněno 2020

Havárie s Luňákem:

Havárie s Orlíkem:

Fotografie poskytl Peter Pokorný, publikováno se svolením.