Pár střípků a fotek z vývoje Ae 270

Měl jsem tu čest se chvíli podílet na vývoji a certifikaci letounu Ae 270 ve Vodochodech a tak si dovoluji předložit pár střípků z vývoje tohoto letadla. Jedná se o zcela neucelené informace, nepublikuji záměrně úplně všechno a ani jména aktérů- přece jenom je to historie docela nedávná.

První informace o projektu Ae270 jsou snad ještě z 80. let. Podle původního návrhu (ještě jako L-270) to měl být hornoplošník poháněný motorem M601 – byla to konkurence tehdy novému letounu Cessna Caravan. Hlavní konstruktér přešel z Otrokovic do Vodochod a tam vývoj pokračoval velmi zvolna a s přestávkami – priorita Aera vždy byly vojenské letouny. Koncepce se mezitím ustálila na dolnoplošníku, uvažovalo se o přetlakové i nepřetlakové variantě s pevným či zatahovacím podvozkem, motorem měl být M-601 nebo také PT6A. V první polovině devadesátých let ale nebyla situace v Aeru Vodochody příznivá. Zhroutil se sovětský trh, modernizovaný letoun L-39MS/L-59 moc zákazníků nezískal a Aero se potácelo nad krachem a nakonec byl civilní program (jak se tomu v Aeru říkalo) zastaven do získání financí.

V rámci přípravy letounu L-159 došlo ke kontaktu Aera Vodochody a Taiwanské společnosti AIDC – která do L159 vyráběla motor F124. Smlouva o společném podniku Ibis Aerospace byla podepsána v roce 1997, vkladem Aera byl rozpracovaný projekt Ae270 (v ceně 23 mil USD) a hotovost 9 mil USD, taiwanský partner vkládal pouze hotovost (32 mil USD). Došlo také k dohodě o rozdělení výroby – na Taiwanu se vyrábělo křídlo a odlévaný rám pilotní kabiny. Výrobu ostatních dílů (kromě zadní části trup z Evektoru) a finální montáž mělo na starosti Aero, stejně jako konstrukční práce.

Někde na internetu jsem četl: „Kvůli neustálým změnám zadání se protahoval vývoj“ – toto byl pohled některých konstruktérů ve Vodochodech a byla to do jisté míry pravda – ale nikoliv pravda jediná. Je třeba si uvědomit, že letadlo jak bylo navrženo začátkem 90. let již nebylo konkurenceschopné – na trhu se objevily další letouny, jejich vybavení a výkony se posunuly. Původní návrh letounu počítal s výrazně nižší maximální vzletovou hmotností, než byla nakonec v certifikovaném stavu. Drak byl ale těžší, než se předpokládalo (jako ostatně u každého nově vyvíjeného letadla) a tak užitečná hmotnost byla velmi malá – letadlo nebylo konkurence schopné a tak bylo potřeba zvýšit užitečné zatížení.

Nejen na vyšší hmotnost bylo potřeba vyšší výkon motoru. Stejně tak původně navrhované přístrojové a jiné vybavení nevyhovovalo požadavkům zákazníků po roce 2000. Jeden příklad za všechny – původní návrh letounu nepočítal s povětrnostním radarem. A ještě někdy okolo roku 2000 se jeden kamarád bavil s konstruktérem ve Vodochodech, kam budou dávat radar. Odpověď byla „Na co radar, dyť to není vojenské letadlo?“

Zálet prvního protypu

K záletu prvního prototypu OK-EMA došlo v roce 2000, třetí (druhý lítající) prototyp OK-SAR následoval na konci roku 2001. V dubnu 2002 proběhlo oponentní řízení, kde se posuzovalo čerpání prostředků ze státního rozpočtu. V zápise je uvedeno, že vývoj byl ukončen a letové zkoušky zdárně probíhají. Uvádělo se, že na letoun je 67 objednávek a 57 opcí.

Verze Ae270HP

V té době již ale bylo zřejmé, že jedinou cestou do budoucna bude instalace silnějšího motoru – PT6A-66 o výkonu 850HP. Rozhodnutí vyvíjet tuto verzi padlo již v roce 2000.

V listopadu 2002 proběhlo seznamovací jednání Aera se zástupci ÚCL a FAA. Prázdná hmotnost nákladní verze byla 2 186 kg, pasažérské potom 2 300 kg. Maximální vzletová hmotnost 3 700 kg, jednalo se pochopitelně o verzi s 850HP motorem.

Zálet prototypu 005

Silnější motor byl poprvé instalován v pátém (třetím letovém) prototypu OK-LIB, který byl zalétán v únoru 2003 – zpočátku se tato verze označovala Ae270HP. Vybavení a požadavky na letoun byly předmětem dlouhých debat mezi partnery. Dnes už můžeme pouze polemizovat, co bylo nezbytné z hlediska prodejnosti, co mohlo být vyřešeno jinak či obětováno v zájmu snížení hmotnosti a co bylo na původním návrhu opravdu nevhodně vyřešené. Stejně tak už nezjistíme, jestli společností IBIS Aerospace tvrdě prosazovaná „executive“ verze s luxusním (ale těžkým) interiérem pro severoamerický trh byla tou správnou orientací.

Konkurenční letadla

V té době byly konkurenčními letadly TBM700 a PC-12. A také částečně Piper Meridian. Ae 270 měla být prostorově lepší než TBM700 (která ale už tehdy byla výrazně rychlejší), lacinější než PC-12 (i když Ae 270 byla kousek menší) a jen o kousek dražší než výrazně menší Meridian.

Cena Ae270P (verze s motorem PT6A-42) byla v roce 1.995 mil USD, verze s motorem PT6A-66 měla v roce 2004 základní zavádění cenu 2.195 mil USD.

Letové zkoušky

Část letových zkoušek stále ale probíhala na i původních prototypech se slabším motorem. Létalo se též v Cordobě ve Španělsku – kde bylo stabilnější počasí.

V průběhu letových zkoušek byla, stejně jako u každého jiného vyvíjeného letadla, odhalena řada nedostatků. Některé souvisely s původním návrhem, jiné byly přímým důsledkem zákazníkem požadovaných změn. Stejně jako u každého jiného vývoje ale bylo nutno plnit termíny a tak se některé problémy spíše odkládaly než řešily.

Stejně tak výroba křídel na Taiwanu neběžela podle plánu – díky zpoždění se hotová křídla do Aera dodávala letecky a ne lodí, jak bylo původně plánováno. Plán ze začátku roku 2003 velmi optimistky hovořil o 60 letadel ročně od roku 2006 a do zisku se měla výroba dostat již v roce 2004. V květnu 2003 už ale bylo zřejmé že plánovaných 15 sériových letadel toho roku nebude dosaženo – plánováno bylo dokončení pouze letounů v.č. 006 a 007 – ty měly být prvními sériovými.

Palubní deska letounu v.č. 006 v roce 2004

Převod výroby křídla zpět do Vodochod

2.7.2003 byl odeslán z Aero oficiální dopis navrhující přesun výroby křídla do Aera. AIDC v té době totiž zvažovalo zadat jeho výrobu nějaké třetí straně z důvody úspory nákladů.

Další posun plánu

V létě 2003 už bylo zřejmé že další pokračování vývoje bez zásadních změn nepovede k úspěchu a získání certifikátu do konce roku 2003 jak bylo plánováno.

Průběh zkoušek navíc výrazně komplikovala tzv. konformita letounu – předpokládalo se, že letoun je ve stavu, jak se bude nadále v sérii vyrábět. Každá, byť drobná změna, musela tedy procházet dlouhým kolečkem administrativy a schvalování namísto rychlého odzkoušení za letu.

Vážení letounu 006

Dalším zásadním zlomem bylo vážení letounu v.č. 006 v srpnu 2003, při kterém bylo zjištěno navýšení hmotnosti prázdného letounu o cca 200 kg (naváženo bylo 2470 kg a to bez interiéru) – spolu s polohou těžiště příliš vzadu. Vyšší hmotnost letounu byla zřejmá již dříve, ale jako důvod se uvádělo prototypové provedení letounu.

Skutečná váha prototypu v.č. 0005 byla 2 478 kg – bez sedaček, interiéru, paliva a volitelného vybavení. Jen pro srovnání – skutečné váhy prototypů P0001 – 2 283 kg, P0003 – 2 340 kg. Vzletová hmotnost původní verze s motorem PT6A-42 byla 3 500 kg.

Personální a technické změny

Došlo k výrazným personálním změnám a současně bylo dokončeno stahování konstrukčních prací z Evektoru zpět do Aera – kde už existovaly volné kapacity po dokončení L-159. 28.9.2003 byla oficiálně zvýšena maximální vzletová hmotnost na 4 000 kg z důvodu zachování užitečné hmotnosti, rozsah centráže byl změněn na 17-37%. Tento krok ale kromě jiného také znamenal prohloubení již existujících problémů s letovými vlastnostmi. Letoun se tak ještě více vzdálil od původního návrhu.

OK-INA před odletem do USA. Autor neznámý, rád doplním když se přizná.

Cesta OK-INA do USA

V říjnu 2003 proběhla v Orlandu každoroční výstava NBAA – National Business Aviation Association convention. Zde byl vystavován letoun v.č. 006. Původní plán byl vystavovat letoun s již hotovým salonním (executive) interiérem, ale díky zpozdění odlet z Vodochod byl vystavován bez interiéru a nátěru. Stejně tak bylo veřejným tajemstvím před odletem, že letoun není ve finální konfiguraci a certifikace hned tak nebude.

Po výstavě byl přelétnut na letiště Uvalde v Texasu kde byla plánována první instalace interiéru firmou Southstar Aircraft Interiors, Inc.. S ohledem na zpoždění programu k instalaci ale došlo až v létě 2004.

Návrat OK-INA z USA byl docela zajímavým cvičením – přelet byla jedna z variant, další byla například cesta Ruslanem. Nakonec jsme v červnu 2004 vyrazili do Texasu, a na místě začali pracovat na uschopnění letounu. V září 2004 následovala druhá cesta, ke které se přidali i zaměstnanci Úřadu pro civilní letectví, kteří na místě vydali ZOLZ a po prohlídce pracovníky FAA byl letoun uvolněn do omezeného provozu. Z Texasu letěl již nastříkaný letoun v.č. 006 do Las Vegas na další ročník výstavy NBAA a do ČR se vrátil 27.10.2004.

Prototyp v.č. 006 po částečném nátěru, Uvalde, Texas

Stejné letadlo, ale už v kompletním nátěru v Las Vegas na výstavě NBAA

NBAA 2004 v Las Vegas. Winglety namontovány pouze pro ůčely vystavení, nebyly letové.

Návrat do Vodochod z USA – 27.10.2004

Finální specifikace

V říjnu 2003 proběhl v Aero Vodochody technický meeting mezi IBISem, AIDC a Aerem. Odsouhlasená maximální vzletová hmotnost byla již dříve navrhnutých 4 000 kg, prázdná hmotnost pro verzi s normálním (nikoliv executive) interiérem byla 2 564 kg. Dostup byl omezen na FL 270 i když Aero slíbilo partnerům pozdější dosažení FL 300 jako původně bylo požadováno.

Současně probíhalo ladění letových vlastností letounu. Jeden z problémů byly pádové vlastnosti. K řešení toho problému též přispěly nově instalované winglety. Nakonec bylo ale přijato rozhodnutí omezit hmotností obálku za účelem dosažení certifikace. Maximální vzletová hmotnost se tedy znovu měnila, tentokrát na 3 800 kg.

Ae270B

Plán byl tedy provést rekonstrukci letounu po získání certifikátu. Pracovně se tato varianta označovala jako Ae 270B a její studie proveditelnosti byla prezentována na jednání představenstva společnosti Ibis Aerospace na jaře 2005 na Taiwanu. Kromě jiných změn mělo být zkonstruováno nové křídlo a také zastavěn glass cockpit – i když ten se plánoval již pro původní provedení.

Glass cockpit

Že bude glass cockpit chtít skoro každý jsme tušili, ale ještě se počítalo s tím, že ne úplně všichni.

Jedna z mnoha debat, co jsme měli s šefkonstruktérem byla, jestli první prototyp Ae270B má být přímo s glass cockpitem nebo ne…nakonec to bylo vyřešeno tím, že první prototyp Ae270B nebyl žádný…

Certifikační zkoušky

Letoun v.č. 005 se již technicky vzdálil od konečného provedení a tak se hlavní těžiště zkoušek přesunulo na letoun v.č. 007 (OK-EVA) a také v.č. 006 po jeho návratu z USA a přestavbě.

Na stojánce Aero Vodochody 27.5.2005 – nenatřená je OK-EVA

Ziskání typového certifikátu

K dohodě partnerů nad dalším vývojem ale nedošlo a tak se Aero soustředilo na získání typového certifikátu. Ten byl vydán ÚCL koncem roku 2005, zkraje příštího roku došlo k validaci u FAA. Celý proces byl zahájen ještě před vznikem EASA, kde bylo TC převedeno až později.

Ukončení společného programu

K dalšímu pokračování projektu a zásadní rekonstrukci už ale nedošlo, projekt byl v podstatě ukončen. Došlo k přeletu pátého prototypu OK-LIB na Taiwan, stejně tak se na Taiwan dostal i třetí prototyp OK-SAR. První prototyp OK-EMA zůstal v učňovském středisku Aera Vodochody. V roce 2011 probleskovaly zprávy o prodeji celého programu do Běloruska.

Prodej programu

V roce 2016 došlo k prodeji celého programu Ae 270 nigerijské společnosti COPS Investment, která údajně plánovala obnovení výroby. Webové stránky http://www.aircraftis.com/ mají poslední aktualizaci v roce 2022, stejně tak je na stránkách EASA typový certifikát. Není ale známo, že by některá Ae270 létala mimo Aero Vodochody nebo že by se v tomto programu někde pokračovalo.

Provoz Ae270

Po získání certifikátu provozovalo Aero Vodochody dva letouny pro svou vlastní potřebu. I v roce 2022 jsou v rejstříku stále uvedeny 3 letouny Ae 270, OK-INA, OK-EVA a OK-ALE – i když pravděpodobně žádný z nich již není v letuschopném stavu. Je zajímavé, že LR uvádí maximální vzletovou hmotnost 3 700 kg zatímco v typovém certifikátu je 3 800 kg.

OK-INA

Ke konci roku 2006 měl tento letoun nalétáno téměř 300 hodin. V roce 2007 a 2008 se nalétalo dalších přibližně 250 hod – většinu to byly dopravní lety pro tehdejšího majitele Aera Vodochody – společnost Penta, ale létalo se také pochopitelně pro potřeby Aero. Mezi mezi navštívenými letišti byl třeba ukrajinský Simferopol, běloruský Minsk nebo francouzské Toulouse. V lednu 2008 se na OK-INA prováděl výcvik taiwanských pilotů.

Začátkem roku 2009 se létalo pro program CESAR a další lety, v půlce roku byl letoun odstaven a do vzduchu se znovu podíval až v roce 2011 – po pár měsících létání byl ale 16. září 2011 proveden poslední let. Od té doby je OK-INA v areálu Aero Vodochody, celkový nálet lehce přesáhl 600 hodin

OK-ALE

OK-ALE (v.č. 008) byla zalétána v roce 2007, do běžného provozu byla zařazena v květnu 2007. Podobně jako OK-INA létala zejména dopravní lety, například v průběhu roku 2007 se přes Sardinii letělo třikrát do tuniské Gafsy jako doprovod při přeletu L-59. V lednu 2008 se létal (společně s OK-INA) výcvik taiwanských pilotů. Poslední let proběhl 22. prosince 2018, celkem tento letoun nalétal asi 800 hodin.

Ae270 v USA

Na internetu jsem někde našel informaci, že první prototyp Ae 270 byl v USA a dostal tam značku N270AE. Toto není pravda, v USA byl jen a pouze letoun v.č. 006 OK-INA.

Značka N270AE se na první prototyp dostala tak, že v Aeru probíhalo výběrové řízení na dodavatele barev do lakovny – byla tehdy snaha nabízet služby lakovny také pro externí zákazníky. Každá strana prvního protytypu OK-EMA byla nastříkána barvami jiného dodavatele – a součástí nátěru byla i fiktivní značka N270AE.

Kdysi jsem si trošku hrál s fotkou neznámého autora. Aneb co lze vytvořit v Paintu.