Vyberte stránku

Sluchátka vzadu

Ocelová vrata hangáru se pomalu otevírala s rachotem menším, než by příslušel jejich velikosti, možná to bylo tím, že se otevírala pouze silou našich paží. Čtyřmístný letoun Zlín Z-43 OK-DOB patřil do stavu brněnského aeroklubu, bylo potřeba jej tam vrátit a já se k tomu zrovna “nachomejtl”, protože jsem pracoval na letišti. Bylo to v dobách, kdy letový provoz svazarmovských aeroklubů podléhal vojenskému řízení letového provozu a tak letový plán na třiceti minutový let na letiště Brno – Černovice bylo nutno podat den předem.

Motorová zkouška po spuštění a zahřátí motoru, kontrola údajů přístrojů a množství paliva, prostě vše, co obsahuje příprava letadla k letu. Dále bylo nutno mít náčelníkem podepsaný rozkaz k letu, leteckou mapu se zakreslenou tratí, pilotní průkaz a hlavně “pořadovku” – pořadové číslo letu, pod kterým plán figuroval u vojenských dispečerů. To číslo si pochopitelně nepamatuju, za ta léta to byly stovky takových čísel, jenom vím, že první dvě číslice byly 65 podle nám nadřízeného vojenského letiště Přerov, který měl kódové číslo 650 (určitě to bylo tajné). Létat za VFR bez letového plánu – to jsme neznali a po roce 1989 nám chvilku trvalo, než jsme si na to zvykli. Výjimkou byl pouze tzv. “místní burnus” (dodnes nevím, co to byl za výraz, či kód), kdy v okrsku jednoho vojenského letiště bylo možno letět bez plánování den předem, ale bylo jim nutno hlásit vzlet i přistání.

Letadlo se konečně dává do pohybu poté, co jsem si na radiovém kmitočtu 122,1 MHz vyžádal povolení k pojíždění. Dispečer a kolega Franta mě pak později pustil na vzletovou dráhu a povolil vzlet. Už během pojíždění mě Franta dvakrát upozornil, že moje vysílání je občas přerušované. Během stoupání po vzletu tak učinil ještě jednou, tentokrát už trochu podrážděně. No, moc jsem se tomu nedivil, v takových případech při stavu svazarmovských radiostanic LUN 3522 mohlo dojít i k úplné ztrátě spojení a s tím jsou jenom nepříjemnosti.

Na radiu jsme se rozloučili při opouštění okrsku a nebyl by to Franta, aby na závěr nezavrčel

“…a sprav si to rádio!”

Chápak jsem ho, ale co jsem s tím mohl teď za letu dělat?

Pak jsem si uvědomil, že na zadním sedadle “čtyřicettrojky” někde pod mojí taškou jsou druhá sluchátka. Otočil jsem hlavu, ale neviděl jsem je, protože tam byla ještě bunda a to všechno bylo až na pravém zadním sedadle. Nedalo se tam dost dobře dosáhnout a zároveň řídit eroplán. Tak jsem si “o zoubek” posunul sedačku dozadu, abych ještě dosáhl na pedály nožního řízení a na hranici dosahu ruky jsem začal přehrabovat věci na sedadle. Konečně jsem dosáhl na “jack” sluchátek, ale zbytek sluchátek byl stále nedostupný, nešel z toho nepořádku vytáhnout. Při pohledu dozadu do tohoto místa jsem navíc ztrácel oční kontakt s vnějším prostředím, ale doufal jsem, že to bude jen chvilička. Nebyla.

Pak jsem si ještě uvědomil, že při tom natahování dozadu trochu tahám i za “knipl” a tak jsem ten pohyb pravou rukou dozadu začal mírně kompenzovat pohybem levé ruky s řídící pákou směrem dopředu. Vždyť je to jen chvilička…

Ta chvilička se trochu protáhla, nevím, jestli to bylo pět vteřin, nebo dvacet…

Konečně jsem v pravé ruce třímal kýžená sluchátka a s úlevou se otočil zpátky dopředu.

Na ten pohled, který se mi naskytl, nikdy nezapomenu, protože moc nechybělo a byl to můj pohled poslední. Oblohu jsem neviděl, přede mnou byla jen zelená barva nějakého porostu s hrozivě podrobnými detaily. Pustil jsem pracně vybojovaná sluchátka a oběma rukama dotáhl skoro na doraz. “Géčka” tohoto brutálního manévru mi na zlomek zatemnila zrak a potom jsem letadlo opět uvedl do horizontálního letu.

Už ani nevím kde to bylo, možná někde mezi Slavkovem a Bučovicemi. Není to ale důležité. Předal jsem v Černovicích letadlo a místní mě s ním “hodili” zpět do Kunovic. Po cestě jsem neměl co dělat a tak jsem přemýšlel, kdyby to moje dolování sluchátek trvalo ještě pár okamžiků. Z letadla by moc nezbylo, nakonec ani ze mne. Nehoda by se vyšetřovala, ale nic by se nevyšetřilo. Zbyly by jen hypotézy – sebevražda, infarkt…

Albert Orlita