21.srpen 1968
Na vojně bývají (aspoň co já pamatuji) všeobecně dva druhy poplachů. Jednak ty, o kterých se sice oficiálně neví, ale všichni se to většinou včas dozví) Pak jsou ty druhé, které se vyhlašují nečekaně. Poplach, který byl na začátku příběhu, o kterém chci psát, byl z té druhé skupiny.
Hned od počátku nám bylo divné, že vyhlášení se obešlo bez tradičního řvaní „…poplááách“, které se vždycky nocí rozléhalo kasárenskými chodbami. Dozorčí roty tentokrát obcházeli světnice a relativně tiše budili jednotlivé vojáky, žádný zvláštní spěch, jen se má nastoupit na chodbě. Než jsem byl schopen tak učinit, stačil jsem si všimnout, že jsou asi tak dvě hodiny v noci. Jen co jsme nastoupili, velitel roty, aniž by se velelo „Pozor!“ a „Vyrovnat!“, nám s vážnou tváří oznámil, že o půlnoci sovětská vojska o půlnoci překročila hranice republiky. Ti, co jsme na jedno oko ještě spali, jsme byli rázem při plném vědomí.
Školní rota při bojovém poplachu zajišťovala v kasárnách všechny služby, protože ostatní jednotky všechny musely být do dvaceti minut po vyhlášení venku z kasáren na cestě do poplachových prostorů. 21.srpna v noci se však pochopitelně ven nevyjíždělo, protože jak jsme se po mnoha letech dozvěděli, ministr vydal rozkaz zůstat v kasárnách. Mým úkolem byla služba na tzv. vidové hlásce protivzdušné obrany. V praxi to znamenalo sebrat ze skladu bednu s telefonem, ruční sirénou, dalekohledem a snad ještě čímsi a vylézt poklopem na střechu, napojit telefon na dráty a pozorovat nepřátelská letadla. Byli jsme vycvičeni, poznali jsme kdejaký letoun americké a západoněmecké armády, ale tušili jsme, že tyto znalosti nám tentokrát nebudou moc platné, sovětská letadla major Janků ve výcvikových osnovách pro nás neměl. Protože nikdo nevěděl, co se semele, na rozdíl od normálních instrukcí, kdy jsme zpozorovaná letadla měli hlásit dozorčímu útvaru, jsme dostali příkaz informovat o nich přímo velitele pluku.
Byla krásná srpnová letní noc, nebylo ani moc zima, byl klid a skoro ticho. Přesto jsme si s Vláďou Kohoutkem připadali jako v transu. Těm neuvěřitelným zprávám jsme se zdráhali uvěřit, na druhé straně jsme tušili, že se teď může stát cokoliv. Vzpomněl jsem si na film Neporažení, který byl o jednom útvaru československé armády, který 15.března 1939 nesložil zbraně před Němci. V takovém případě bychom mohli dopadnout podobně. Byli jsme vojáci, parašutisté a průzkumníci, vycvičení pro boj v týlu nepřítele, ale moc dobře nám nebylo. Výcvik je věc jedna a boj „naostro“ věc druhá.
Přecházeli jsme po střeše oba dva, na střídání nebylo pomyšlení, v kasárnách stejně nikdo nespal. Jen občas někdo z nás slezl po žebříku na rotu, abychom se dozvěděli, co se děje. Až do ranních hodin se však v radiu moc informací stejně neobjevilo, televize začala vysílat nouzově snad až někdy nad ránem.
Kolem třetí-čtvrté hodiny ranní, když do té doby černá obloha na východě začínala šednout, jsme v tom absolutním ranním tichu zaslechli zvuk turbovrtulových motorů letadla, který jsme za několik minut pak i identifikovali. Byl to letoun Antonov An-12, či An-22 v relativně malé výšce, okolo 300 metrů. Zahlédli jsme jej někde nad Zlínem (tehdy to byl vlastně ještě Gottwaldov) a zdálo se, že směřuje na západ. Následoval okamžitý telefon pplk.Košanovi, veliteli pluku. Než jsem telefon položil, uviděli jsme další. Když jsme pak v následujících minutách napočítali už asi čtyřicátý letoun tohoto typu, doporučil nám velitel, abychom ho informovali jen, když poletí něco jiného. Letadla směřovala podle našeho odhadu asi tak na Brno. V tomto okamžiku jsme si teprve s jistotou uvědomili, že jde opravdu do tuhého, že teď může klidně přiletět třeba bombardovací, nebo bitevní stroj a zaútočit na kasárna. Na kasárna, kde nebyly absolutně žádné prostředky protiletadlové obrany, kromě běžných samopalů vzor 58, možná na spojovací rotě byl nějaký kulomet, proti letadlu stejně prakticky nepoužitelný. Svíravý pocit byl o to intenzivnější, že my dva na střeše jsme byli pěkně „na ráně“. Že mají Sověti dokonalé informace o výsadkovém útvaru, který byl podřízen přímo Zpravodajské správě Generálního štábu a jeho dislokaci, jsme ani moc nepochybovali.
Mezitím v ranním tichu v autoparku nastartovala „vétřieska“, která ještě za šera stačila dvakrát dojet do Dobrotic na náš muniční sklad a přivést střelivo a ostré náboje do pancéřovek RPG-47. To jsou samozřejmě informace, které se šířily neoficiálně, my jsme jenom ze střechy viděli skládat bedny, které pak nosili nahoru na 1.rotu. Pak se začalo proslýchat, že „Rusáci“ jedou z polské strany. Kolem půl páté ranní jsme také skutečně zaslechli hluk tanků někde západně, nebo severně od města. Byli jsme napjati a průběžně informovali velitele pluku. Aniž se dalo odhadnout, zda přijely od Bystřice pod Hostýnem, nebo od Přerova, projela sovětská kolona bez zastavení městem a zaujala postavení před kasárenskou branou, kde ve službě mezitím „záklaďáky“ vystřídali vojáci z povolání. Co se na bráně dělo, nebyl ze střechy moc vidět, ale po chvíli jeden z tanků (byly to lehké výsadkové tanky) zajel do boční ulice přímo před bránou, kde se postavil tak, aby mohl do kasáren vjet násilím, třeba za použití kanonu, který nyní mířil přímo do brány. Sovětský důstojník se dožadoval předvedení k veliteli, čehož se mu po chvilce dohadování dostalo. Prý požadoval, abychom jeho jednotku pustili do kasáren a složili zbraně, což pplk.Košan kategoricky odmítl. Dovedu si představit, že jednání muselo být v té napjaté situaci obtížné.
Do kasáren mezitím normálně přijížděli dodavatelé pečiva a potravin z města. Kromě závory byla zavřena i plechová brána, kterou teď pro každé auto zvlášť otvírali. Při vyjíždění mlékařského auta z kasáren vyskočil jeden ze sovětů na kolo, aby se přesvědčil, co vlastně veze. Byl promptně sražen z auta praporčíkem, dozorčím u vchodu. Tank v protější ulici nahodil motor a popojel, na obou stranách se naštěstí našli takoví, kteří vzniklý incident utlumili. Také se vykládalo, že dva vojáci z povolání se hned ten den stihli poněkud posilnit alkoholem a protože se netajili tím, že si to s těmi Rusáky půjdou hned vyřídit, museli být po odebrání osobních zbraní a do vystřízlivění dočasně umístěni do „basy“. Ale to jsem jen slyšel.
Někdy v průběhu dopoledne se náš velitel se sovětským „komandirem“ dohodli, že kolona uvolní silnici před kasárnami. Vozidla se dala do pohybu směrem na Martinice, asi v půli vzdálenosti se tanky otočily a jely zpět. Nevěděli jsme, co mají v úmyslu. Asi sto metrů před kasárnami sjely doprava do pole a zůstaly stát s nevelkými rozestupy za sebou. Pak jsem pochopil, že to je výchozí pozice pro případné rozvinutí tanků do rojnice pro případ útoku na kasárna. Pole od kasáren odděloval obyčejný drátěný plot, což nebyla pro tank významná překážka. Jak jsme se později „z druhé ruky“ dozvěděli, následující noci byla za plotem vytvořena maskovaná palebná postavení pancéřovníků, minimálně se o tom uvažovalo.
Sověti byli v tomto postavení v pohotovosti po několik dní. Že nespí, jsme se přesvědčili zanedlouho. Jednoho dne, krátce před půlnocí dozorčí tiše otevřeli brány autoparku i kasáren a vzápětí vyjela „vétřieska“ a hned zabočila do města. Bezprostředně potom v sovětském ležení vyjel obrněný transportér BRDM a začal náš automobil z povzdálí následovat. Náš náklaďák povodil Rusáky po všech Holešovských uličkách a po dvaceti minutách přijel zpět do kasáren. Naši někdejší bratři si přitom nevšimli, že krátce po výjezdu první „vétřiesky“ vyjela druhá a zamířila přes Dobrotice na muniční sklad. Vrátila se za dost dlouho, mám dojem, že celá „finta“ se tu noc ještě jednou zopakovala, za těch více jak třicet let už si to přesně nepamatuji. Říkali nám, že auta přivezla z muničáku střelivo a trhaviny.
Asi před patnácti lety jsem při setkání s jedním někdejším „spolubojovníkem“ slyšel, že se snad uvažovalo o vytvoření speciální jednotky z holešovských výsadkářů, která měla osvobodit zajatého Dubčeka. Po třiceti letech od okupace jsem si 22.srpna 1998 v MF Dnes přečetl článek, ve kterém je činnost 7.výsadkového pluku z Holešova přímo popisována, zřejmě rozhovorem s bývalými veliteli plk.Šedinou a jeho nástupcem pplk.Košanem, velitelem 1.roty mjr.Strosem, náčelníkem štábu pluku mjr.Dufkem, velitelem ŠDZ kpt.Bílkem a dalšími. Podle tohoto článku prý k vytvoření jednotky skutečně došlo, sto deset (?) vojáků bylo v Hostýnských vrších připraveno v plné výzbroji. Pokud se tak opravdu stalo, muselo to být opravdu maximálně utajeno i před ostatními příslušníky pluku. Je možné, že k přesunu vojáků z kasáren bylo použito právě toho výjezdu s popisovanou „fintou“. Vzpomínám si, že o nějakém odchodu do lesů mluvilo, ale já jsem neznal nikoho, kdo by tenkrát venku opravdu byl (nebo by o tom mluvil). Navíc se mi nezdá ten počet, sto deset mužů (to je možná víc, než byl počet vojáků roty, které velel zmíněný mjr.Stros) z pěti set, to je opravdu moc, to by se neutajilo, v Čechách bylo vždycky zvykem, že se všechno vykecá. Na druhé straně musím připustit, že jsem nemusel zaregistrovat, co se tehdy mezi vojáky šeptalo. Na té střeše jsme totiž ve dvou sloužili několik dní, vždycky dvě hodiny hlídka a potom dvě hodiny spát. Snad na nás tehdy zapomněli, velení mělo určitě jiné starosti. To už jsme byli v takovém transu, že člověk v půli žebříku při slézání už spal.
Sověti u kasáren hlídkovali deset, snad čtrnáct dní a pak se stáhli. Do kasáren jsme je nepustili, za což se nám pak normalizační velení armády v červenci 1969 odměnilo zrušením útvaru, mám dojem, že se tak stalo u většiny jednotek, které „nespolupracovaly“. Holešovský 7.výsadkový pluk byl rozpuštěn, jeho zástava je snad možná ve Vojenském, historickém ústavu (či jak se to dnes jmenuje).
Čas, který do té doby uplynul od srpna roku 1968 se nedá jinak nazvat, než oním dnes už zprofanovaným slovem normalizace. Důstojnický sbor se postupně přizpůsoboval realitě, nakonec mnoho jiných možností ani nezbývalo. Našli se však v průběhu roku i takoví předvídavci, kteří normalizační“ linii po dubnu 1969 prosazovali aktivně a nekompromisně.
Autor: Albert Orlita
