Sanitní let do Terstu - 1991

Ne, že bych v tu sobotu neměl nic jiného na práci, ani jsem nijak zvlášť netoužil poznat to italské město (přesněji řečeno jeho letiště, protože jinam se člověk stejně nedostane). S postupujícím věkem si však člověk spíše uvědomí, že může něco podobného někdy taky potřebovat...

Začínáme plánovat

Během čtvrtečního odpoledne začal kolega telefonicky vyřizovat s příslušnými italskými stanovišti možnosti jak se dostat na letiště Ronchi dei Legionari (letiště pro město Terst) a odtud odvézt zraněnou sedmnáctiletou holku. Záchranná služba Praha to byla ochotná udělat asi za sedmdesát tisíc, což hradišťský špitál pro tento účel uvolnit nemohl. Tak byl na řadě aeroklub Kunovice (nemožné na počkání, zázraky do tří dnů). V cestě sanitnímu letadlu stojí tři věci. Nejkratší cestu přes Jugoslávii - maják Bistrica a Portorož - blokuje občanská válka v tomto státě, oblast Zagreb na telegramy už ani neodpovídá. Druhá možná cesta přes Rakousko pokračuje od majáku Villach po nepublikované trati přes vojenský prostor na severu Itálie.

Telefonický dotaz a následující dálnopisná žádost (kladně vyřízená) ukázaly, že to možné bude. Třetí zádrhel představuje příliš vysoká minimální letová hladina na této trati (je to přes Alpy). Požadována je FL140, což je 4 250 metrů. Náš "koráb" nedisponuje přetlakovou kabinou, bude tudíž nutno mít sebou dostatečnou zásobu kyslíku pro posádku, lékařský doprovodný personál i pro přepravovanou pacientku.

Dále je nutno cestou MZV požádat o diplomatické povolení a pro tento let vyřídit pojistku. V této fázi (ve čtvrtek krátce po setmění) jsem byl postaven před hotovou věc - na pravém sedadle aeroklubové čtyřistadesítky mám sedět já, jako velitel letadla poletí František Srnec. Protože jsem v pátek nebyl na pracovišti (předdušičková návštěva Vídně, resp. jednoho jejího hřbitova), vyhnul jsem se tím pádem poslední fázi přípravy, kterou představuje podávání letových plánů (obstaral kolega Vojkovský).

Během cesty do Vídně autem (která nebyla prosta určitého kufrování v ulicích města), jsem si v duchu srovnával tuto "navigaci" s tím, co mě mělo čekat příští den a usoudil jsem, že ve vzduchu bývá mnohem jednodušší. Jako by mi četli myšlenky, spolucestující příbuzní se zanedlouho vyjádřili také zhruba v tom smyslu. Kufrování a nečekaná hodinová zácpa na mikulovském hraničním přechodu byla příčinou poměrně pozdního příjezdu i mých obav, zda to vůbec stihnu. Nakonec jsem však stihl i část pořadu Události; komentáře.

Tyto fotografie jsou nesou  pořízeny při popisovaném letu, ale  velmi pravděpodobně při podobném letu do Florencie 27. října 1990.  Postava kráčející k letadlu je kapitán Fr. Srnec, mechanik na křídle čekající na palivo je Mojmír Bača, tvůrce legendárního Bačostroje→.

Já vám tam s tím zaroluju, když nevidíte...

Ranní čtyřstupňový mráz obalil obě aeroklubové "čtyřistadesítky" pořádnou vrstvou jinovatky, se kterou si na čelních sklech neporadil ani líh. Mechanik Bubla proto ještě těsně před nahazováním musí na schody a sklo mechanicky očistí za příslušného slovního doprovodu:“já vám tam s tím zaroluju, když nevidíte...". Během pojíždění to skla přece jen trochu "ofoukne" a tak start není od samého počátku za IFR. Hned po startu voláme Holešov TWR, který nám podle předchozí telefonické dohody předá letové povolení.

Když nepočítám pár nízkých kumulů ve výškách okolo několika set metrů, tak je jasno a dohlednost hodně přes dvacet kilometrů, jen v přízemní vrstvě je občas kouřmo. Po prostoupání hladiny 60 voláme ACC Bratislava, který nám pak záhy povoluje z bodu BERVA na maják OKR, i když tudy nevede letová cesta. Děkujeme a rádi využíváme této možností. Těsně před oním majákem si uvědomujeme, že od přeletu hranic máme plánovánu změnu hladiny na FL 120, s touto žádostí jsem ale z Bratislavi přeladění na Wienna approach, že si to máme vyřídit tam.