Civilní plánek pro větroň v dobách, kdy se plánovalo pouze přes vojáky

Jeden z tisiců Blaníků vyrobených v Kunovicích. Mohl to být právě on, který byl aktérem fiktivního přeletu popsaného níže.

Jednou k nám přiletěl tehdejší choceňský zalétávač Jirka Unzeitig a my jsme bylo zvědaví, jak létá nová VSO-10, horká novinka Orličanu. Víceméně  v legraci padl návrh, ať s ní k nám v rámci zkoušek doletí. Věděli jsme, že to asi možné není, už jenom kvůli plánování. Svazarm plánoval u vojáků a my „civilové“ u ŘLP – kde by letový plán pro větroně byl tehdy naprostá rarita.

Tonda se však toho chytil a začal vymýšlet plán fiktivního továrního Blaníka na trati z Kunovic do Mor. Třebové a zpět. 

„Tak to vyzkoušíme!“

Až to vymyslel, zvedl telefon a začal na holešovský briefing diktovat. Paní na druhém konci drátu se ježily vlasy a dotazy nebraly konce. Konečně byl plán podán a jen asi deset minut trvalo, než zazvonil telefon z „oblasti“.

„V jaké vlastně poletí hladině?“

Trpělivý Tonda vysvětloval kolegovi, jak větroň letí takový přelet, jak vytočí výšku, popsal přeskok k dalšímu mraku a hledání stoupání. Musel to pak zopakovat ještě dalším tazatelům v následujících hovorech. Už těch dotazů začínal mít dost. V té situaci by to každý z nás „zabalil“, než z toho bude „průser“. Ne tak Tonda. Zvedl koordinační telefon a předal čas vzletu. Neexistující Blaník poznávací značky OK-150 s pilotem Vladimírem Vlkem (ten o tom pochopitelně nevěděl) se vydal na neexistující přelet. Dotazy neustávaly.

„A co když ten stoupák nenajde?“

„Pachatel“ opět trpělivě vysvětloval, jak větroň přistane v poli, pilot z nejbližšího telefonu zavolá do Kunovic, odkud pro něj přijede transportní vůz, nebo přiletí vlečný Čmelák. Po dalších telefonátech se nám podařilo Tondu opatrně přesvědčit, aby celou akci včas ukončil, než bude pozdě. Letové provozní služby obdržely zprávu, že L-13 OK-150 se vrátil do Kunovic pro nevyhovující počasí a v pořádku přistál.

Jednu z mnoha historek z okolí Antonína Švihálka zapsal Albert Orlita