Havárie prototypu L-410UVP 6. července 1977

Vladimír Vlk a Ing.František Svinka zalétali první prototyp L-410UVP 1. listopadu 1976 -byla to celkem 23. Vlkova zalétaná L-410 z kapitánského sedadla). Tato verze "čtyřistadesítky" byla určena prakticky výhradně pro sovětského zákazníka a jako vůbec první letadlo (ještě dříve, než sovětské letouny) byla podle nových sovětských předpisů NLGS-2 konstruována a později certifikována. Byly postaveny tři prototypy, z nichž jeden byl určen pro lámací zkoušku. Alespoň tak to vypadalo zpočátku.

L-410UVP měla plnit požadavky Aeroflotu a potažmo sovětského výzkumného ústavu GOSNII GA. Pro tvrdší požadavky co se týče délky vzletu bylo nutno zvětšit rozpětí letadla, s ohledem na zachování řiditelnosti při malých rychlostech a jednomotorových letech se také (i když jenom o kousek) zvětšila délka trupu a "rameno" ocasních ploch. Dalším požadavkem předpisu bylo, že náklon letadla při vysazení motoru po vzletu nesmí do deseti vteřin (jestli si to dobře pamatuju) překročit třicet stupňů. Pro zabezpečení tohoto požadavku bylo nutno vyvinout "avtomat krena" (automat řízení náklonu), který na příslušném konci křídla hydraulicky vysunul plošku klonění, která náklon "pohlídala". Spolu s dalšími drobnějšímu požadovanými úpravami to znamenalo takovému zvýšení prázdné hmotnosti letadla, že bylo nutno maximální počet sedadel cestujících snížit ze sedmnácti na patnáct.

První prototyp L-410UVP byl brzy předán do VZLÚ, odkud se pak do Kunovic definitivně vrátil, až když byl počátkem osmdesátých let předán do "Hráčkova" leteckého muzea. Letové zkoušky v Kunovicích proto probíhaly převážně s třetím prototypem X-03, který byl "imatrikulován" jako OK-162.

Ok-030 byl první prototyp - na této fotografii pravděpodobně po návratu do Kunovic a předání do muzea. 

Jedna z mála (ne-li jediná) fotografie havarovaného letounu X03.

Zkoušky zahájeny

Certifikační lety L-410UVP pokračovaly den co den po celou první polovinu roku 1977. Jako dnes slyším, jak skoro každý den kolem druhé hodiny odpolední volával na věž hlavní konstruktér Ing.Ladislav Smrček svým nezaměnitelným, jakoby utrápeným hlasem:

"Ty, prosimtě, kolik letů dneska udělalo úvépé?"

Většinou nikoho nezajímalo, co se létalo, jestli to vyšlo, nebo ne. Jenom, kolik letů se udělalo, nejdůležitější bylo zamalovávat čtverečky na harmonogramu. Tak to pokračovalo den za dnem a nikdo netušil, že události nezadržitelně spějí k překvapivé a tragické tečce.

Součástí mezivládní dohody o certifikaci byla rovněž účast sovětských specialistů, včetně zkušebních pilotů. Mám takový dojem, snad se povídalo, že podle dohody měli sice právo jenom být na palubě, ale kdo by si tenkrát dovolil bránit "sovětům" usednout za "knipl".

Den havárie

Šestý červencový den sloužil ráno Tonda Švihálek, já jsem měl odpolední a dopoledne jsem létal s Blaníkem s elementárním výcvikem. V poledne jsem se "prostřídali", já jsem šel sloužit a Tonda lítat, pak ho vystřídal Standa Bartek. Se zkušebním "úvépéčkem" OK-162 ten den podle dohody létala posádka VZLÚ, na místě zkušebních techniků/operátorů záznamové a měřicí aparatury se střídali naši a pražští technici. Bylo zvykem vždycky před startem telefonicky dohodnout s věží, co a jak vysoko se bude lítat. Byl jsem proto dost překvapen, když se na radiu namísto "výzkumáků" ozval šéfpilot Vladimír Vlk.

Naši piloti měli přiděleny vojenské indexy (Vlk 953, Svinka 954 a Srnec 955) a jimi se také většinou hlásili, později už pak jenom posledním číslem indexu. Vlk byl většinou hr-hr a tak když se hlásil, obvykle začal mluvit dřív, než stačil zmáčknout tlačítko klíčování. A tak, když chtěl říct - "Věžko, trojka", tak jsme většinou slyšeli jen - "-škotrojka!". Je docela pochopitelné, že se to stalo občas nejenom na věži požívanou přezdívkou.

"Škotrojka" tedy oznámil, že došlo ke změně a poletí "sověti". Jako kapitán letěl Gleb Sergejevič Galickij, jako II.pilot Vladimír Vlk, dále tam byli technici Jurij Ivanovič Maximov a Miloslav Nosterský z naší zkušebny, který obsluhoval měřicí aparatury.

Létali tuším v hladině 70, nebo v blízkém rozpětí hladin. V okrsku jsem měl jenom provoz větroňů na okruhu a tak si vzájemně nevadili. Ze Kbel letěli vojáci se sériovým "emkem", mám dojem, že to byli Kodet se Slavíčkem. Při vyjíždění z dráhy se mne ptali, jestli tam je pro ně nachystaný eroplán, se kterým mají létat vojenskou přejímku (všechny L-410 přejímali také vojáci jako zástupci zákazníka). Než jsem stačil odpovědět, že nevím, vstoupil nám iniciativně do hovoru Vladimír:

"Ano kluci, máte tam přichystanou mašinu."

- třebaže to nebyla jeho starost, jako šéfpilota. Jakmile však šlo o plnění plánu, tak to už byla starost všech, alespoň takový byl zvyk všech šéfů.

“Souhrnná zpráva o odborném šetření příčin letecké nehody letadla", vydaná v únoru 1978 pak na straně 18 naši další korespondenci hodnotí takto:

"Při vedení korespondence nedodržovali řídící letového provozu TWR, ani posádka letadla předepsanou frazeologii a několikrát došlo k výměně zpráv nesouvisejících s řízením letového provozu..."

Později jsem si uvědomil, že Vlk nechal pravděpodobně "Rusáka" létat, co potřeboval, možná se i na pravém sedadle tak trochu nudil, díval se ven a poslouchal, co se děje "v éteru", občas na to také reagoval. Proto také se hned ozval těm vojákům. Netušil, že ho to za pár minut bude stát život.

Asi dvě minuty, co jsem Vlka naposledy slyšel mluvit s vojáky, mi malou radiostanicí z aeroklubáckého startu volal Standa Bartek:

"Kluci, západně, někde za lesem jsme viděli padat čtyřistadesítku!"

V prvním okamžiku jsem to považoval za nějakou kravinu, omyl, ale pro všechny případy jsem Vlka zavolal. Pak ještě jednou a potom ještě znovu. Pochopil jsem, že už mi neodpoví. Stiskl jsem tlačítko alarmu a zároveň přímým telefonem oznámil hasičům, že se asi jedná opravdu o nehodu, že je to někde za lesem a že mají vyjet hlavní bránou z fabriky směrem na Kostelany. Hasiči tenkrát sídlili v areálu dopravy hned vedle hlavní brány a tak se mi za několik desítek vteřin ozvali, že už vyjeli z fabriky.

Nevěděl jsem, z které strany Moravy mají letadlo hledat a tak, když dorazili ke kostelanskému mostu, doporučil jsem jim, ať jedou po levém břehu řeky, nějak jsem rozhodnout musel. Poslechli mne, ale nemohli nalézt nic, co by nasvědčovalo, že někde poblíž je havárie. Žádný kouř, nic. Letadlo dopadlo to katastru obce Nedakonice, asi 4 kilometry západně letiště Kunovice.

Z odbavovací budovy se ozval Standa Sklenář, že tam stojí aeroklubácký Čmelák OK-UJD, tak že se tam poletí podívat. Po startu otočil směrem na západ a po několika minutách mi řekl, že je to v Nedakonicích. Chtěl jsem po něm podrobnosti, ale už s ním nějak nebyla řeč. Pochopil jsem, že už tam asi nebude pomoci. Hasiče jsem poslal přes most do Nedakonic.

Srovnával jsem si věci v hlavě, jaké hlášení se má poslat a kam. Mezitím zazvonil telefon.

"Štefánek. Kluci, já sem to viděl, jak to padalo, to je v prdeli…" -

- lakonicky mi oznámil svým nenapodobitelným hlasem, který nezapřel, že jeho rodnou řečí byla kdysi dávno slovenština.

Jozef Štefánek býval vojenským pilotem, později náčelníkem Krajského aeroklubu Gottwaldov a ještě později vojenským pilotem ZVS u nás ve fabrice. Krátce po roce 1970 jej vyhodili od armády a on se uchytil v JZD Boršice, kde "práškoval" s Čmelákem.

Onen den vylezl z letadla, protahoval si usezené klouby a uslyšel "zavytí" motorů čtyřistadesítky. Zvedl tedy pohled nahoru po zvuku a zrovna uviděl, jak letadlo padá v jakési ploché vývrtce jako list ze stromu...

Pak se telefonem ozval Standa, který mezitím se Čmelákem přistál. Nebyla s ním vůbec řeč, jen mi řekl, že je to velice špatné. Později několik svědků, zdánlivě nezávisle na sobě, vypovědělo do protokolu, že to letadlo, které spadlo v Nedakonicích, se srazilo se žlutým letadlem, které pak ještě chvíli kroužilo nad místem havárie a potom odletělo. Je to poměrně známý jev, že člověk v šoku, potom co vidí tragickou událost, si později může zaměnit časovou posloupnost událostí dost překvapivým způsobem.

Zpráva o nehodě

Přímým koordinačním telefonem na holešovskou věž jsem se spojil s kolegou Mirkem Hofírkem, který tam byl vedoucím stanoviště a zrovna měl službu. Po krátké diskusi nad předpisem L-13 jsme došli k názoru, že je třeba vyslat zprávu ACCID a za tím účelem mi spojil briefing. Helena Podvalová mne chvilku poslouchala a pak mi neosobním hlasem oznámila:

"Ale já vám tu zprávu nemůžu poslat, pane Orlita!"

"??"

"Já na to nemám směrnici..."

Bylo to typické pro tehdejší služby. Na všechno museli mít směrnici. A letecké havárie se zas až tak často nestávají. Pokoušel jsem se ji "zlomit" ještě asi dvakrát, ale nebylo to nic platné. Uvědomovala si sice, že jde o nehodu, ale nechtěla se dostat "do průseru". Svým způsobem někde u dnešního ŘLP tento přístup v některých případech přežívá dodnes:

"Kde je napsáno, že to tak udělat nesmíš?"

"A kde je napsáno, že to tak udělat mohu!"

Nakonec jsem tedy třískl telefonem, protože už začaly pracovat nervy. Vzápětí jsem znovu volal Hofírka:

"Podvalová mi to nechce poslat, prý na to nemá směrnici"

On nato:

"No dobře, a o co se ti jedná?"

Zopakoval jsem znovu svoji větu a on zase tu svoji. Zřejmě si jako šéf uvědomil, že ta Helena na to opravdu nemá směrnici a nejspíše chtěl získat čas na přemýšlení, jinak jsem si to nedovedl vysvětlit. Když jsme si ty dvě věty vyměnili podruhé, ztratil jsem nervy definitivně a zařval:

"Kurva! - Potřebuju poslat tu zprávu ACCID, jak jsme se domluvili a Podvalová na to nemá směrnici!"

Probral se, nechal si znění zprávy zprávy ode mne nadiktovat a že to s briefingem zařídí sám.

Mezitím pochopitelně bez přestání zvonily telefony, jak státní, tak ty tovární. Něco jsem stačil vzít, ale většina zůstala bez odpovědi. Naštěstí po chvilce dorazil Šakal, který měl tuším dovolenou. Doslechl se někde ve městě o havárii a hned mu došlo, že ho tu bude třeba. Byli jsme pak už na to dva. Využil jsem toho tedy a zajel pak domů letištním autem oznámit, co se stalo. Dodnes nevím vlastně proč, ale asi jsem měl pocit, že bude lépe, když se to žena dozví ode mne, než když zaslechne bůhvíco od bůhvíkoho...

Hasiči už s cisternou mezitím byli v Nedakonicích na místě havárie. Cisterna měla radiostanici a v té době, kdy ještě nebylo mobilů, to bylo jediné spojení mezi fabrikou a místem havárie. Museli jsme proto na věži zprostředkovávat nespočet pokynů, přání a rozkazů, kterými hýřili různí větší, či menší šéfové a organizátoři, směrem tam, i obráceně. Trapas byl, když se k radiu dostal ředitel Ing.Kurz a chtěl naším prostřednictvím vydat nějaké příkazy. Protože radio bylo vybaveno jakýmsi telefonu podobným sluchátkem a hasič mu řekl, že musí zmáčknout tlačítko na sluchátku, ozvalo se nám na věži z reproduktoru najednou:

"Tady je Kurz....haló?...kdo je tam?...slyšíte mě?..."

- celou tu dobu držel zmáčnuté tlačítko a tak jsme mezi jednotlivými větami slyšeli jak funí a ztěžka dýchá. V pozadí byl zase slyšet hasičův hlas, který jej poučoval:

"Když chcete poslouchat, tak to zase musíte pustit, soudruhu řediteli..." Svým způsobem vlastně soudruh ředitel nevědomky předběhl dobu, považoval to za duplex...

Státní letecká inspekce a kriminálka zahájily výslechy svědků ještě odpoledne v den havárie. Také Státní bezpečnost se dostavila v počtu dvou mužů, z nichž jeden byl někdejší spolužák z průmyslovky a člen aeroklubu Tonda Předložil. Ten druhý STBák hned zhurta požadoval magnetofonové pásky a když jsem mu řekl, že jsem je už odevzdal inspekci, začal ještě ostřeji a vypadalo to, že mne zrovna hodlá zatknout. Ing. Josef Miroš z SLI byl ještě na věži a ty pásky měl ještě v ruce, tak, jak mu je technik Pavel Šimčík chvilku předtím připravil. Než se "estébák" stačil vytočit (a zesměšnit) úplně, Tonda ho uklidnil tím, že mu Miroše představil a tak to naštěstí vyšumělo do ztracena.

Na mne došla řada s výslechem až někdy před půlnocí, výslech vedl Josef Miroš velmi solidně, jak je u něj zvykem nejenom při výslechu. Domů jsem se dostal až asi dvě hodiny potom. Ráno jsem měl sice službu, ale Franta velkoryse prohlásil:

"Dojdi kdy chceš, já tu ráno budu" protože věděl, že toho mám za celý den už plné zuby.

Další den po havárii

Další den ráno mne na věži čekal inspektor Pepa Viktora (později vedoucí "oblasti" - ACC Praha), se kterým jsme měli za úkol pořídit přepis korespondence z magnetofonu. Pepa některým věcem na našem "kvalitním" záznamu nerozuměl (používali jsme tehdy upravené komerční magnetofony B-100 a B-43 se sníženou rychlostí nahrávání) a tak jsem mu musel pomáhat. Přehrávali jsme to v místnosti našich letištních techniků - technickém sále, na zalétávacím oddělení na konci chodby vpravo. Jak jsem se později dozvěděl, za dveřmi se tísnili mechanici a kontroloři, aby zaslechli alespoň část toho, co bylo slyšet ze záznamu.

Byl to pro mne šok. Necelé dvě minuty potom, co jsem Vlka naposledy slyšel mluvit s vojákama o mašině, kterou měli létat, se z pásku ozval Vladimírův hlas, evidentně stresovaný, se silným hlukem a šumem v pozadí:

"Věžko, utrhla se nám směrovka!"

A pak ještě jednou totéž, o patnáct vteřin později. Nedokázal jsem pochopit, jak se stalo, že jsem to neslyšel, vysvětlení snad uvádí již zmíněná zpráva o šetření z února 1978 (str.43):

"Důvodem mohl být slabší signál vysílání při poruše antény vlivem destrukce trupu. Magnetofonový záznam zachytil hlášení zřejmě proto, že úroveň signálu magnetofonové přípojky není ovlivňována (tlumena) potenciometrem, kterým je řízena úroveň hlasitosti v reproduktoru..."

Pokračování/celý text najdete v elektronické knize L-410, která představuje pravděpodobně  nejrozsáhlejší publikovaný materiál o tomto legendárním letounu. Na téměř 300 stranách přináší stovky unikátních fotografií a detailní informace a kromě  článků známých z orlita.net tam najdete také jinde nepublikované materiály a nechybí ani podrobný technický popis.

Elektronickou knihu si můžete zakoupit na mém eshopu, kde najdete také publikaci o největším letounu z Kunovic – L-610.

Příručka budoucího pilota
Příručka budoucího pilota

Učebnice pilota jinak – bez stovek rovnic a grafů, jen to podstatné pro začátek a ke zkouškám. Pro ty, které děsí kilogramové učebnice.

E-book i tištěná kniha.

Do e-shopu →