S L-39 na práškařské letiště

 

Letiště Boršice vzniklo v sedmdesátých létech, kdy si JZD Boršice u Buchlovic pořídilo prvního Čmeláka pro leteckochemickou činnost. Prvním pilotem se tu stal Jozef Štefánek, ještě krátce předtím šéfpilot Zástupce vojenské správy v nedalekém LETu Kunovice.

Pro tento provoz bylo poblíž areálu družstva vybudováno letiště s asfaltovou dráhou 600 x 16 metrů ve směru 16/34, později tu byl vybudován i hangár.

Počet Čmeláků i jejich pilotů se postupně zvyšoval, nicméně útlum „práškování“ po roce 1990 donutil družstvo k prodeji těchto letadel podniku Slov air, celá činnost na letišti pod novým provozovatelem ještě nějakou dobu doznívala, až skončila docela. V hangáru dnes nejdete pestrou směsici „ultralajtů“ včetně vrtulníku.

Dvanáctého května roku 1994 jsem ve službě na kunovické věži dostal informaci, že k nám letí L-39 z Českých Budějovic. Bylo to v době, kdy vojenské letouny pomalu a nesměle dostávaly nové navigační vybavení, především GPS. Právě tento stroj do Kunovic letěl do opravy, protože mu GPS nějak nefungovala. Zástavbu a servis tohoto zařízení dělala firma Aviation Service s.r.o., která měla svoje prostory v části odbavovací haly kunovického letiště (později se přemístila do Kbel a posléze do Ruzyně).

Letadlo, letící z Budějovic za VFR jsem dostal na spojení, dostalo potřebné instrukce a pokyn ohlásit finale dráhy 21 C. „Pořadová 1075“ ohlásila finale, dostala povolení k přistání a já jsem se díval do směru přiblížení směrem na sever, kdy ho uvidím. Chvilku to trvalo, ale byl jsem si vědom toho, že L-39 obvykle točí čtvrtou zatáčku trochu dále, než třeba malá vrtulová letadla. L-39 se ale neobjevovala a tak jsem se otočil na protilehlou stranu, protože omyl v identifikaci dráhy u nás nebyl až tak neobvyklý. Vojáci totiž před rokem 1990 (a také aerokluby Svazarmu) požívali označování dráhy třemi číslicemi a v případě našeho letiště, kde je dráha označena 03/21, používali 030/210. V dobách, kdy díky deklinaci jsme měli označení 02/20 to bylo ještě horší, tam se to pletlo úplně. Vzpomínám si, jak kdysi nějaké aeroklubové letadlo bylo na finale dráhy 02, namísto 20 a po upozornění na omyl se z „éteru“ ozvalo (evidentně nedopatřením zmáčknuté tlačítko vysílání namísto interkomu):

„…co blbne, dyk nám dal dráhu 020…“

Ale ani na finale dráhy 03 „třicetdevítka“ nebyla. Mezitím na odbavovací ploše přistála vojenská Mi-2 z Přerova, ještě se jí točil rotor. Už jsem začal být nervózní.

„1075, polohu pro Kunovice věž?“

„…polohu zrovna nevím přesně, ale sed´jsem nějakým krátkým letišti a vyjel jsem z dráhy…“

Vyšel jsem na ochoz, technik vrtulníku zrovna vystoupil.

„Hoši, tak si ten kafemlejnek zase nahoďte, tady kousek v Boršicích vám sedla třicetdevítka na práškařskou plochu a vyjela z dráhy.“

 

Mi-2 v Kunovicích – ale pravděpodobně jiná a jindy. 

Letěli tam a na místě zjistili, že tam v poli, asi 200 metrů za letištěm sedí L-39, s výraznou stopou v obilí za prahem dráhy. Nechali tam technika a pilota přivezli do Kunovic. Poměrně mladý major v kombinéze se snažil bránit, že volal Kunovice radar, ale že mu nikdo neodpovídal… No, přestože už to bylo už asi půl hodiny po přistání, tak z toho byl stále ještě trochu „roztřepaný“, ale to znám, patnáct let před tím jsme sedali s Z-43 do terénu na Vysočině a klepali jsme se taky.

K celé záležitosti došlo nejspíše tak, že mu někdo „dobře“ poradil –

„…to najdeš, přeskočíš ty kopečky a tam už to uvidíš…“

Přeskočil kopečky a uviděl. Neuvěřitelnou shodou okolností je totiž konfigurace obou letišť dost podobná. Od severního prahu dráhy vede v Kunovicích pojížděčka doleva do Aeroklubu a Aerotechniku, druhá zase doprava do fabriky. V Boršicích je to podobné, jedna cesta doleva k hangáru a doprava do areálu JZD. Argument, že se směry obou drah dost liší, není přesvědčivý, protože pilot většinou, jakmile uvidí dráhu, už se nedívá na kompas a soustředí se na přistání. Dráha je sice dost kratší, než v Kunovicích, ale je také o dost užší a tak ten poměr délky a šířky je dost podobný.

Pilot při tom všem měl ještě trochu kliku – sedl asi do první třetiny dráhy a když poznal svůj omyl, už se s tím nedalo nic dělat. Na konci dráhy těsně za prahem byl výkop asi dvacet centimetrů široký i s navršenou zeminou. Albatros však v tom místě měl ještě takovou rychlost, že si toho výkopu jeho kola ani „nevšimla“.

Poměr šířky a délky se mi také jednou málem nevyplatil. Jednou jsme vezl na letiště Eggenfelden Z-126, bylo to ještě v době, kdy tam byla dráha 700 x 18 metrů. Přestože, jsem to z dokumentace věděl, ta dráha vypadala, že je na ní místa dost a málem jsem to na konci neubrzdil…

 

Fotografie z Boršic, autor neznámý. 

Mezitím, než v Přerově zorganizovali „záchrannou“ akci, přišla poměrně prudká bouřka a technik, který si původně před deštěm vlezl do kabiny, nakonec od eroplánu raději odešel a zmokl, protože blesky „praly“ všude kolem.

Přerovští technici přitáhli přes rozbahněné pole letoun na letiště, potom k večeru projeli, proměřili a prošli celou trasu po silnici až na kunovické letiště a zjistili, že bude stačit pouze demontovat nádrže na koncích křídel. V osm hodin večer se pak celý konvoj dal do pohybu. Nakonec ale stejně museli v několika případech „upálit“ některé ploty zahrádek před domy a po projetí je zase zpátky navařit. Cesta trvala skoro sedm hodin a ráno v Kunovicích začala podrobná technická prohlídka, která někdy po poledni končila úspěšným záletem s prověřením všech frunkcí. Všichni si oddechli a letadlo L-39 trupového čísla 0105 mohlo startovat zpátky do Budějovic. Poněkud pikantní bylo, že po vzletu nešel zavřít podvozek, pilot však prohlásil, že má paliva dost a odletěl na mateřské letiště s podvozkem venku.

S pilotem, který přistál s L-39 na práškařském letišti, jsme se pak ještě týž rok v polovině června setkali na leteckém dnu v Budějovicích, kde jsme předváděli naši Z-126 ve vojenských barvách.

Pak jsme se s ním potkali ještě na jednom Memorial Air Show v Roudnici, dnes už je tuším v civilu. Jsem přesvědčen, že na tuto příhodu asi nikdy nezapomene a jsem spolu s ním ještě dneska rád, že to všechno dobře dopadlo.

A na závěr ještě jedna poznámka – každý, kdo by si myslí, že jemu by se něco podobného stát nemohlo, je na nejlepší cestě k tomu, aby dopadl podobně…

 

Albert Orlita

Červenec 2012

zdroj: https://www.armedconflicts.com/L-39C-0105-t52359

 Letoun 0105 (výrobní číslo 230105) byl později (cca 2004) prodán do USA. 

Létá pod značkou N4213A, majitelem je Delaware Warbirds  Inc. Mimo jiné také soutěžil v Reno Air Races. Více informací zde

https://www.aerialvisuals.ca/AirframePhotoViewer.php?Serial=103065, photo credit David Lednicer

Pro piloty

Texty o létání a leteckém výcviku

Více zde

Letiště Kunovice- LKKU

Letiště Kunovice, jeho historie a lidé okolo něj

Více zde

Letadla z Letu Kunovice

Historie letadel z Letu Kunovice (ať už se jmenoval SPP, Let nebo Aircraft Industries)

Více zde

Zlíny - letadla z Otrokovic

Historie letadel z Otrokovice

Více zde