CHUŤ BENZÍNU

Z. Formánek

Máte fotoreportéra Masojídka?“ ozvalo se mi v telefonu. S pocitem, že můj spolupracovník Masojídek zase „něco prošvih“ — což se mu občas stává — odpovídám obezřetně, leč ochotně, že ano, že fotoreportéra Masojídka máme. — Delší pauza. — „Tak máte to —, zkrátka nemáte nic, můžete si ho shrabat na Luční boudě, před hodinou se tam zaryl do sněhu.

(Havárie Z-226→ poblíž Luční boudy 27. dubna 1967, převzato z “ročenky” Letectví+Kosmonautika Výběr 73, doplněno o fotografie z časopisu Letectví+Kosmonautika 1967)

Tento památný telelefonát jsem převzal 27. dubna 1967. Nedejte se mýlit jeho zdánlivě drsnou formulací. Ta je totiž jedině vhodná a přijatelná tehdy, když chcete dokonale zamaskovat vlastní pohnutí — a přitom chcete dát možnost vašemu partnerovi, aby udělal totéž. Myslím, že je to dost vžitý zvyk v letecké rodině. Řekne-li vám váš přítel že si jeho přítel „nahrabal hlínu do nosu“, není to proto, že by se nedovedl vyjádřit jinak. Poskytuje vám pouze možnost zůstat celkem nezúčastněným posluchačem a nedávat celkem nic najevo, i když jste přítele vašeho přítele dobře znali.

Předesílám, že fotoreportér Karel Masojídek se dodnes těší plnému zdraví a že onen – telefonát tenkrát nebyl. zcela přesný (— ostatně jak jste si jistě povšimli, nedefinoval zdravotní stav zmíněného fotoreportéra nijak podrobně!). Způsobil však to, že se okamžitě „žhavily“ telefonní dráty — a také to, že náš spolupracovník dodnes pietně oslavuje tyto narozeniny, při nichž (údajně) nezůstává jedno oko suché. Zahořklí, nepřející a žlučí prosáklí jedinci se zničenými játry a žaludečními vředy naopak tvrdí, že hlavně nezůstane suchá jediná huba, a pokud jde o ty nesuché oči, tak jedině od smíchu.

Nicméně však Karel Masojídek letos oslavil již po šesté tyto poněkud mimořádné narozeniny. Ty se každému nepoštěstí a proto mají svůj ustálený řád, bylo by říci dokonce jistý rituál.

Kája zavzpomíná na to, že se s ním život nemazlil (přičemž my ostatní mu dáme za pravdu). Křivdy se mu nikdy nevyhýbaly, ba, naopak, šéfredaktor ho dost neoceňuje (my ostatní — s výjimkou „starého“ mu dáváme za pravdu) a přijde-li někdy řeč na vykořisťování člověka člověkem, předstírá. že mu není dost jasné, co si pod tímto pro něj neznámým pojmem má vůbec přestavit.

Po druhé či třetí společné lahvince Kája připustí, že to na světě není tak nejhorší, ba, že to mělo a má své dobré stránky. Stačilo by jen (— povzdech a pohled příslušným směrem) aby se lidi navzájem nešidili a aby dostávali co si zaslouží. Tímto nerozhodným psychlogickým soubojem končí druhá fáze oslav mimořádných narozenin.
Pak přichází vzpomínka na onen památný den 27. dubna 1967, speciálně na onu hodinu po poledni, zcela přesně na hodinu H 12.31.:

To mám všecko jenom zato, že jsem svědomitost sama“, uvažuje Karel Masojídek nahlas a my ostatní mu dojatě dáváme za pravdu: kdepak, svědomitost nikdo neocení! „To mám z toho, že jsem chtěl hezkou barevnou fotku na čtvrtou stranu obálky. Dodnes kulhám .. .“ (Přiznám se, že toto nám nějak uniklo, ale kdo to má lépe vědět než on!) „A dodnes cítím tu ránu, že si nic nepamatuju!“ Přisvědčujeme a dodáváme, že i my máme jakousi ránu, že si také občas nic nepamatujeme, ale těšíme ho, že se to někdy i hodí, když například zapomene na nějaký důležitý úkol.

No fakticky, kdyby nebylo té čtvrté stránky obálky, tak jsem tu byl dodnes, myslím jako bez jediný poruchy. Takhle jsem vlastně už po revizi. Co víš, kdy mi v ÚLZ řeknou, že jsem hnutej v centroplánu, že mi musejí vyměnit žebra nebo že mám narušenou torzní skříň. Dyt mne můžou navrhnout na zrušení! Sepíše se protokol – a jakej jsem byl!

Ubezpečujeme, že tak zlé to zdaleka není, že má kostru v pořádku a ostatně kdyby něco, tak nad krematoriem bude kroužit skupina sportovních letadel. Tato představa oslavujícího přítele poněkud rozjasní – a pak přijde vlastní příběh, z nějž je patrné, že přítel měl a má pořádnou dávku junáckého štěstí. (Zaklepáváme to, nejsme pověrčiví, ale čerti vědí, něco na tom může být!)

Jirka Stoklasa mi tenkrát pózoval, lítal samozřejmě, na Z-226 AS a aby tam byly hezké barvy, chtěl jsem na něm, aby vždycky zaletěl tak, aby ta červená střecha na Luční boudě, chápete, červenej eternit na střeše, to je krásná kompozice s barvama toho eroplánu, aby zkrátka ta červená střecha byla pořád v obraze. Přitom tak, aby měl sluníčko po levé ruce .. .

Já letěl na Z-226T→, vpředu, ze zadního sedadla pilotoval Láda Vobořil, dej mu pánbu nebe, už je taky v pánu. Doktor Stoklasa lítal přesně tak, jak jsem si to představoval. Láda Vobořil taky, ale s tím jsem se konečně mohl nějak dorozumívat. No, dost dlouho jsme se tam proháněli, to víte, cvakat nemůže člověk všechno, zvlášť na barvu. musí to mít kompozici, vyvážení, ladění, atmosféru, ale tornu vy nerozumíte, to se nedá nic dělat. Vy takhle ťuk ťuk pár řádků na míru, šmik šmik, ani to neopravíte, co vy víte o vyťupkování fotografie. Jo -a fotografovat se to nesmí přes kabinu, byla by to samá šmouha a samý drápanec- a to nevíte jakou hrůzu vám udělá na snímku světelný reflex!

Připustili jsme, že si nedovedeme představit hrůzu, kterou udělá na snímku světelný reflex a naslouchali jsme dál příběhu, který mohl skončit daleko hůř – než vlastně skončil.

Musíte otevřít kabinu – a to mám tak rád. já ji pořád vidím, jak se utrhne a vletí do kormidel. A tu kameru musíte taky držet pořádně, jinak vám ji vítr vezme. Víte, co to s ní dělá při těch sto sedmdesáti? To musíte mít ňákou sílu v rukou! – No a Jirka Stoklasa pořád tak krásně lítá, teď znovu míří k té červené střeše abych ji dostal do obrazu a krásně se pomalu převrací půlvýkrutem na záda. Pane, to bude vobrázek! Byli jsme v ostré zatáčce – a já najednou jako když mne někdo poleje, fotění mne nezajímá, dotáhnu tvrdé kurty a zavírám nad sebou kabinu. Proč – to dodnes neřeknu, protože to nevím. Snad ta elektronika, co je v každém z nás, zpracovala bleskurychle informace o úhlové rychlosti, výšce nad terénem a výsledné dráze našeho Z-226→.

Přišlo to naráz: v zatáčce zabral Láda Vobořil křídlem o sníh – a už se to všechno točilo jako kačena. Na sněhu se výška jen velmi nesnadně odhaduje. Vobořil byl výborný pilot, ale tohle mu nevyšlo. Nic se mu nestalo, o život přišel mnohem později. Ale já tam v kabině cítil náraz, praskot, všechno se bláznivě točilo, nebe, sníh, nebe, sníh, nebe – a najednou to skončilo v hluboké závěji na zádech. Z-226→ se převrátil, měli jsme štěstí že se motor ulomil a zamířil jinam, moh’ nám taky rozdrtit nohy. Slyšel jsem se křičet a pak jsem slyšel jak jsem přestal. Kabina byla plná zdusaného sněhu, praskalo to, bortilo se to – a najednou jsem se dusil sněhem. Byl všude kolem a měl jsem jej všude. A taky benzín. Ten protivnej, červenej, sedmdesáti čtyřoktánovej benzín. Pepka mne vzala milosrdně za ucho, ztratil jsem vědomí…

Foto poskytl Dušan Patočka

O osudech lidí, ba, o jejich životě a smrti rozhodují často maličkosti až neuvěřitelné. Exitus Karla Masojídka, pro který byly takto vytvořeny všechny předpoklady, se přece jen nekonal. Náhoda – maličkost – osud – lhostejno jak to nazveme – rozhodla jinak. Kursisté Horské záchranné služby konali na závěr svého kursu praktické cvičení v terénu. Náhodou. Náhodou proto, že už měli být předešlého dne na cestě do svých domovů. Náhodou nebyli – a viděli celý kolotoč. Ostatně kroužící Jirka Stoklasa jim neustále ukazoval cestu na místo nehody – na sněhu byli ve svých červených bundách dobře viditelní – a tuto cestu oni urazili v necelých pěti minutách. Díky jim . . . Během oné absolutně nejzazší časové hranice, kdy bylo možné ještě Karla Masojídka vrátit životu, byli na místě a udělali přesně to, co měli a museli udělat. Z převráceného letadla sice vytékal benzín, ale na sněhu je nebezpečí výbuchu minimální.

Probudil jsem se na saních tažených pásovým traktorem. Cítil jsem pachuť toho červeného, protivného sedmdesáti čtyřoktanového benzínu, to je nejodpornější pití na světě, lidi, co já se ho nalokal! Ještě jsem se tak probíral a nevěděl jsem jestli jsem v krematoriu nebo ne – a přiletěl sněhovej balvan a vzal mne doprostřed čela . . .“ A Kája se roztesknil: „To se může stát jenom mně! V eroplánu se nezabiju – když se ještě napůl v bezvědomí překontroluju jestli ze mne nikde nechybí nějaká důležitá součástka a jsem celej . . a sněhovej balvan by mě voddělal. No – ale vlastně to mohlo všechno dopadnout ještě mnohem hoř, takže nejhorší na tom všem byla ta odporná chuť toho odporného červeného ětyřiasedmdesátioktanový’ho benzínu. Tu pachuť dodnes cítím a ne a ne se jí zbavit. A pak ať se někdo diví, že si občas – ale jen občas – loknu něčeho, abych tu pachuť toho benzínu zahnal, žejo…

Při našem hlubokém pochopení pro lidské slabosti se ani nedivíme. Zkusili jste někdy pít ten odporný sedmdesáti čtyřoktanový, benzín?

A doplnění – ta havarovaná Z-226 měla poznávací značku OK-MFM. Jak to na Luční Boudě vypadalo v červenci 2023 mám v této fotoreportáži→.

Zimní školení 2024

Stejně jako v minulých letech, i v roce 2024 jsme na AirGuru.cz připravili zimní (nebo někde se říká jarní) školení. Novinky ve vzdušném prostoru a předpisech, připomenutí toho, co běžně jako piloti zapomínáme a předpisem L-13 požadovaný každoroční povinný rozbor nehod. Není to nahraná přednáška, není to webinář domluvený na určitý čas, je to e-learning, který si můžete kdykoliv pustit a kdykoliv zastavit, funguje pochopitelně také na mobilních zařízeních. Na konci čeká kvíz pro ověření znalostí a nálepka do zápisníku.

Naprostá většina ohlasů je maximálně pozitivních a potvrzují, že školení nemusí být jenom nudné dopoledne na učebně. Jeden pilot se nám dokonce přiznal, že celé školení s ním absolvoval i nepilot - protože ho to prostě zajímalo. 

Chcete novinky nejen pro piloty emailem?

Chcete novinky nejen pro piloty emailem?

s emaily neobchoduji, nikomu nedám ani neprodám, maily posílám přibližně jednou za týden. Podmínky ochrany osobních údajů.

Dík, zapsáno.