Na kole do Vídně (z Břeclavi)

Jsou malé kroky pro člověka a veliké pro lidstvo a potom jsou malé kroky pro lidstvo a veliké pro člověka. A jeden z takových se mi povedl, dojel jsem na kole do Vídně. A vůbec mi nevadí, že jsem dnes určitě nebyl jediný nebo že tam určitě dojel i někdo, kdo to jel z Brna celé za jeden den a ne jako já jenom z Břeclavi. A protože jsem o této trase na internetu nic nenašel, tak jsem to sepsal – i když to není o letadlech – a až na drobnost to s letadly fakt nesouvisí. Ale nebojte, další rozkročení ve stylu renesančních umělců neplánuji, food blog fakt nebude.

Plánování

Můj úplně první cíl bylo dojet do Vídně z Brna. Ale ten jsem záhy (minimálně dočasně) opustil a soustředil se na plánovaní etapy Břeclav-Vídeň a to přibližně podél železniční traťi. Důvod pro to byl jednoduchý, v každém popise cesty na kole do Vídně po “oficiální cyklostezce“ se totiž dozvíte, že na rakouské straně jsou kopce. A to se mi fakt nechtělo.

Základní kostru mi daly mapy.cz, destinací byla stanice Praterstern – odkud jezdí přímý vlak do Břeclavi. Railjety do Brna jezdí z hlavního nádraží, to jsem si nechal v záloze, když se mi bude chtít. Ten vlak do Břeclavi určitě zastavuje i někde víc na kraji Vídně, ale zase úplně předměstí jsme nechtěl, to nemusel být vidět Wiener Riesenrad.

Cestu z mapy.cz jsem si trošku modifikoval – některé cyklostezky totiž vedou tak, aby z nich byl dobrý výhled – a na ty kopce (byť malé) se mi nechtělo cpát. Výsledná plánovaná trasa je tato – ale jak už to bývá, tak plán a realita nemusí být stejné.

Trasa vede po otevřené rovině a tak další důležitý faktor byl vítr. Zde je ta jediná souvislost s létáním – předpovědi na Windy, kontrola TAFů – vítr, bouřky. No a screenshot METARů LOWW jsem si udělal cestou jenom tak, to už jsem věděl, že to chci dojet i kdybych měl bojovat s protivětrem.

Vyrážím z Břeclavi

Prvním úkolem bylo se dostat přes Břeclav – přes město jsou nakreslené cyklostezky a tak jsem moc nevymýšlel, jestli by to šlo vzít přímo podél trati nebo přelézat koleje. Je to značené jako cyklostezka 42 a část cesty za Bořím lesem je z panelů. Nadjezdem přejedu trať, které se hodlám dál držet, a jako pokaždé si říkám, že ten model hradu, co tam je, si musím někdy vyfotit.

Cesta na Pohansko se odpojuje doleva dolů a za chvilku jsem v Rakousku. Povrch zatím žádná sláva, ale panely to nejsou. Jezdím na trekovém kole jen pro informaci. Kousek před Bernhardstahlem je cyklostezka značená doprava, aby se napojila na NLW a cyklostezku 914.

No, tato stezička podél železnice nic moc, jet se to dalo, ale místy těch kamínků bylo fakt dost. V Rabensburgu jsem se raději vrátil na silnici B49 – provoz tam byl až do Hohenau minimální.

Dál jsem tedy  pokračoval po cyklostezkách – po celý zbytek cesty se jejich čísla průběžně měnila, vždycky pár kilometrů jedno, nějaké jiné. A rozhodl jsem se, že je nebudu dohledávat.

Že jsem hned za Hohenau potkal na cyklostezce kombajn na podvalníku přes celou šírku cesty, to mě nepřekvapilo, to se v červenci stává. Ale toto hlediště mezi poli jsem fakt nečekal. A na každé straně stezky jedno. 

Přívoz

Za Stillfriedem už se jede blíž u Moravy a po kamínkách. Na mapě jsem si všiml, že mezi Angernem a Záhorskou Vsí na Slovensku je přívoz a ten prostě musím vidět. Ještě včera jsem netušil, že tam něco takového je, může to být zajímavá možnost na nějaký další výlet.

Nakonec si tam dávám trošku delší pauzu a v Bille dokupuji vodu na dalších 50 km. Cestou jsem žádnou studánku nepotkal a těch míst, kde by se dalo sednout a jak to známe od nás taky moc nebylo.

Za Angernem podél železniční trati pěkná povětšinou asfaltová cyklostezka až za Tallesbrun, kde odbočuje doprava. Trošku se rozfoukalo a tak dosahuji  pro mě neobvykle vysoké traťové rychlosti.

Vrtná pole

Že se na jižní Moravě těží ropa (byť v malém množství) jsem pochopitelně věděl. Ale o těžbě u Gaenserndorfu jsem zatím neslyšel. V těch místech už tak někak slepě sleduji trať připravenou v navigaci a jenom si hlídám, jestli pořád jedu přibližně na jih nebo jihozápad. Není to složité, kromě polohy slunce mám ještě větrnou indikaci – pár drobných úseků v tom kličkování mezi poli a ropnými vrty je i proti větru.

Osmička se už někde dávno ztratila, nejčastěji jedu po 956. Tento úsek by se patrně dal jet i více jižně, to musím vyzkoumat někdy příště. Ale ono to mezi těmi poli nakonec tak nudné nebylo – už byl vidět Kahlenberg a nebyl tak malinký, jak před hodinou.

Doplnění energie bylo výborné, myšlenku návratu z Praterstern definitivně zavrhuji, dám to až na Hbf. No, taky proto, že cesta tam vede (v podstatě, skoro) okolo mojí oblíbené zmrzlinárny.