Jak jsme točili Zdivočelou zemi

Někdy v roce 1995 se v našem aeroklubu objevil produkční České televize Josef Loučím a ještě někdo z České televize. Dozvěděli jsme se, že režisér Hynek Bočan bude točit televizní seriál o bývalém letci RAF Maděrovi (Martin Dejdar), který po návratu do Československa hodlá chovat na statku koně a dostává se při tom do řady konfliktů s režimem. Ve scénáři bylo několik míst, ve kterém figuruje malé vojenské letadlo a filmaři se dozvěděli o naší Z-126 Trenér OK-IFG, která od roku 1994 létala v barvách vojenského letectva včetně výsostných znaků (horní plochy khaki zelená a zespodu bledě modrá). Kromě toho jsme pro předvádění na leteckých dnech pořídili funkční pilotní koženou kuklu se sluchátky a hrdelními mikrofony („krkafony“), aby to bylo stylové. 

Postupně se s produkcí seriálu (Josef Loučím) upřesňovaly podrobnosti, potřebný počet letových hodin, cena za letovou hodinu, počet natáčecích dnů a podobně. Také se objevil od filmařů požadavek, aby bylo letadlo celé zelené, i zespodu. Nezkoumali jsme proč, má být zelené, bude zelené. Aby to nelezlo do peněz, sehnali jsme si od vojáků práškovou maskovací vodou ředitelnou zelenou barvu (kamarád dělal na vojenské správě), používanou na dočasné maskování vojenské techniky, rozmíchali ve vodě a natřeli tím ten modrý spodek letadla. Až hodně později, někdy v průběhu natáčení, jsem se náhodně režiséra Bočana zeptal, jaký to mělo smysl, že prakticky na všech válčících stranách i po válce byly maskované eroplány zespodu modré. Jiná věc, je skutečný smysl této modré barvy. Už se nikdy nikdo nedozví, který zelený vojenský mozek přišel na to, že když se eroplán zespodu natře na světle modro, nebude ho proti obloze vidět. Bočan neodpověděl, chvilku přemýšlel, otočil se na nějakého z četných asistentů a zeptal se:

„A koho že to máme jako poradce přes tyto věci?…“

Oslovený se jen neurčitým zamumláním vyhnul odpovědi. Už si ani nevzpomenu, jestli jsme to natírání filmové produkci zvlášť vyúčtovali.

Natáčení s letadlem se plánovalo na několika místech, především na statku v Radiči u Sedlčan a dalším místem bylo městečko Úterý jižně asi patnáct kilometrů od Toužimi. Tento název samozřejmě svádí k různým humorným interpretacím, nicméně nejvtipnější bývá většinou život sám. Tak se prý stalo, že když s hercem Leošem Středou upřesňovali natáčecí termíny, zaznělo tam:

„Pane Středa, v pondělí točíme v Úterý…“

Na statku v Radiči se natáčelo snad nejvíce a mimo jiné měli v úmyslu točit tu scény, kdy tu Maděrův kamarád přistane načerno s vojenským letadlem a odveze jej do Prahy. A tak jsme se Standou Sklenářem, předsedou aeroklubu, vzali letadlo L-200 OK-PLJ, přeletěli do Benešova (letiště Nesvačily), sedli do auta a jeli se podívat do Radiče. Mohlo to být tak na začátku léta roku 1995.

Kolem statku byl mumraj lidí, koní, historických vozidel, herců, asistentů statistů a jánevím čeho ještě. Vyhledali jsme režiséra Bočana a nechali si vyložit jeho představy. Podle něj by letadlo mělo přistát na louku před statkem, asi 600 m dlouhou, od statku mírně do kopce. Ve směru přistání byla ještě mírná vyvýšenina a na hraně plochy vedla cesta s telefonními sloupy. Louka byla z horní strany ještě ohraničena stromy. No, moc se mi to nelíbilo, Standa neříkal tak ani tak. V každém případě jsme se dohodli, že přistání (a vzlet) bude muset povolit Státní letecká inspekce (poznámka z roku 2022 – ano, tehdy to tam bylo, tehdy nebylo možné s letouny přistávat mimo schválená letiště) a byl jsem přesvědčen, že ta to povolení nedá. Mýlil jsem se, jak se později ukázalo a měl jsem o čem přemýšlet. Kousek dál bylo další pole, asi kilometrové a to jsem měl jako zálohu pro případ nepříznivého větru, nebo jiných okolností.

Nakonec to všechno vyřešili sami filmaři – rozhodli se, že v Radiči se natočí s eroplánem jen ty scény, kdy Maděrův kamarád proletí nad statkem a vlastní přistání a vzlety se budou filmovat na letišti Točná. Nezakrývám, že mi tato varianta vyhovovala.

S mechanikem Josefem Gabrhelem jsme odletěli do Benešova počátkem července 1995 a filmaři nás odvezli autem do Radiče. Poměrně dlouho trvalo, než jsme si vysvětlili, odkud kam mám letět a jak vysoko a kolikrát. Josef měl přenosné rádio, pomocí kterého jsme to měli koordinovat. Pak jsme zase nasedli do auta jeli zpátky do Nesvačil, Josef se mnou, protože jsem si nebyl jistý, zda tam bude někdo schopný nahodit naši mašinku rukou, klasicky trhnutím za vrtuli (OK-IFG neměla nikdy elektrický starter). Po nahození jsem odstartoval a Josef zase jel autem zpátky do Radiče. Protože to bylo skoro dvacet kilometrů, musel jsem chvilku čekat ve vzduchu, až tam Josef dojede a ozve se mi.

Čekání mě moc nebavilo a tak jsem se rozhodl, že si to trochu zpestřím. Přiblížil jsem se ke statku zezadu od východu v „psí výšce“ a kolem dvora jsem udělal „zouvák“ – efektní stoupavou zatáčku. Pak jsem to udělal ještě jednou a to už mi po radiu volal Josef, že už je na místě a že se jim to velice líbilo, že to pak mám udělat ještě jednou naostro, až mi zavolá. Ještě týž den k večeru jsme se pak vraceli do Kunovic.

Hlavní natáčecí termín pak byl pro nás osmý srpen 1995, kdy jsme s mezipřistáním na natankování v Benešově letěli do Toužimi. Hned ten první den byly na programu byly na programu kamerové zkoušky nad obcí Úterý, která je asi deset kilometrů jižně od Toužimi. Toto původně hornické městečko, které se připomíná někdy od 11. století, bylo v minulosti zdecimováno morem a později téměř znovu vylidněno při odsunu Němců po roce 1945. Takže svým osudem se hodně podobá seriálovému Svatému Štěpánovi.

Napřed nás tam zavezli autem, abychom si to prohlédli, kulisu náměstí ve středu obce tvořily opravdu pěkné, původně snad středověké jednopatrové domy. Bohužel, několik let po tomto natáčení tuším dva z těchto domů nešťastně lehly popelem.

V letadle za mnou seděl kameraman (mám dojem, že se jmenoval Jirka Maxa)  který dělal záběry na vesnici a interkomem jsme se domlouvali, odkud to bude nejlepší. Pak si dal kameru pod nohy a pro změnu mne dirigoval pan režisér od kamery ze země prostřednictvím Josefa a jeho radia.  Bylo dost větrno,  vesnice je v takové dolince, tak bylo nutno počítat se závětřím… Průlety přes vesnici na kameru, umístěnou u nějakého bytového domu byly zajímavé, chtěli níž a ještě níž, až jsem si řekl, tak níž už ne.

Spali jsme v nějakém hotelu v Plzni. Ráno jsme se sešli ve výtahu s panem režisérem a ten nám řekl, že to, co se zkušebně natočilo,  je dobré, že akorát vadí bílé „mušle“ sluchátek, které měl kameraman v letadle na hlavě. Meditovali jsme s panem režisérem, jak to napravit, navrhoval přelepení nějakou folií, nebo nějaký nátěr. Josef chvilku poslouchal a říká:

„A, pane režisére, když už ten kameraman ty sluchátka nebude potřebovat, nebude jednodušší, když si je sundá?“

Samozřejmě, že měl pravdu…

Tak se nám to všechno podařilo v pořádku natočit. Další úkol byl natočit „letový“ záběr z úvodní scény seriálu, kdy Maděra s kamarádem létají nad rodnou obcí. Pro ten účel na letišti podložili ostruhu Trenéra dřevěným praktikáblem s úmyslem, že jej pak pootočí kolem svislé osy, aby to na kameře vypadalo jako zatáčka. Kamera byla na malém stativu před eroplánem, aby v pozadí zabírala pouze oblohu. Vysvětli jsem kameramanovi, že letadla dělají zatáčku s náklonem a že záběr na letadlo zepředu bez točící se vrtule bude velmi nerealistický. Tak jsme se nakonec dohodli, že motor nahodíme, zaaretujeme plynovou páku a vysvětlíme Formanovi (který seděl vpředu), kde se vypíná motor, kdyby se cokoliv neočekávaného přihodilo. Hlavní kameraman Ivo Šlapeta nechal přinést kloubový nástavec na stativ, který umožní plynule imitovat naklonění letadla nakloněním kamery. Vrčel motor, necelé tři metry před roztočenou vrtulí manipuloval kameraman s svým přístrojem a do té mezery se ještě musela vejít se svým aparátem „klapka“ –

„…34 podruhé…“

Pět chlapů  na pokyn plynule otáčelo nahozeným eroplánem za ostruhu, byl už jsem pak už dost nervózní a oddechl jsem si, až definitivně skončila ta poslední klapka.

Byla středa, další natáčení mělo probíhat v pátek 11.srpna na letišti Praha – Točná. Přeletěli jsme tedy OK-IFG na Točnou zahangárovali ji a ubytovali se v aeroklubu. Následující den jsme strávili prohlídkou hlavního města i  některých jeho četných restauračních zařízení.

Na dalším programu bylo natáčení příletu Maděrova kamaráda (Matěj Forman) na jeho statek, nástup do letadla, odlet a pak zase přílet. V konečném tvaru v televizi to bylo několik minut, ale my jsme s tím strávili celý den. Každý záběr se točil několikrát, přistával jsem nevímkolikrát do určeného prostoru přes mladé stromky na okraji lesa a jenom doufal, že si o ně „neškrtnu“. Pak přišla na řadu scéna, kdy kamarád po zastavení otevře kabinu, Maděra se s ním pozdraví a bez vypínání motoru nastoupí, zavře se kabina a letadlo odletí. To sice vypadá jednoduše, ale pro kameru musel na předním sedadle sedět Forman. Tak jsme opět trochu zariskovali, museli jsme mu vysvětlit, kam až může pohnout plynovou pákou, aby se eroplán pohnul z místa. Další pojíždění „na start“ už jsem obstaral já, jen jsem se nesměl otočit, aby nikdo nepoznal, že to není Forman. A zase několikrát.

„Pane Orlita a ten odjezd trochu razantněji, ať je vidět, že spěchají…“

Tak jsem to trochu „osolil“ a naše „stopětka“ se přehoupla přes terénní vlnu (kterých na Točné bývalo vždycky dost) a docela ochotně se rozjela z kopce. Už už jsem chtěl stáhnout plyn, když jsem si uvědomil, jak budu dlouho pojíždět zpátky. Tak jsem tu páku nechal úplně vpředu s vědomím, že to je skoro jedno, když po vzletu udělám zatáčku  „o stoosmdesát“ a přistanu v obráceném směru. Protože jsem tušil něco o tom, že Martin Dejdar létání moc nemusí, tak jsem se v zatáčce otočil k němu –

„…pane Dejdar, ono to tak nějak samo odskočilo…“

Netvářil se nějak nadšeně a tak už jsem věděl, že jsem to trochu přehnal. Když jsem na finale dal plné klapky, letoun se jako vždycky v této konfiguraci „nahrbil“ dopředu a já si uvědomil, že mám ramenní pásy jen tak přehozené přes ramena (o břišních ani nemluvě, tam kamera nevidí), aby to bylo vidět při záběru zezadu. Tak jsem dostal do vzduchu Dejdara a ještě jsem se při tom ani neuvázal. Teprve později jsem se dozvěděl, že M. Dejdar se nechá vézt letadlem, jen když opravdu není jiná možnost. Každý jsme nějaký. Já když jsem viděl naopak ty jeho záběry, když běží po střechách vagonů vlaku za jízdy, tak to bych zase ani náhodou nemusel já.

Když se pak se točily záběry, jak se Maděra vrací eroplánem z Prahy, tak Dejdara produkční hecoval –

„…Martine, tak teď když jsi si to už zkusil, tak to natočíme s tebou, ne?“

Nepochodil. Tak si nakonec to jeho sako a brigadýrku od anglické uniformy vzal Josef Gabrhel a sedl si za mne. Pak jsme doma vykládali, že Josef dělal Dejdarovi kaskadéra…

 

Na letišti Točná se pak po roce, v červenci 1996, ještě dotáčely nějaké záběry, co se nepovedly. Letěli jsme tam tenkrát s mechanikem a pilotem Petrem Hendrychem (dnes kapitán Saabu 340 Job Airu. A to, co se rok předtím točilo nad obcí Úterý, jak ze země, tak ze vzduchu, se z větší části také nepovedlo, byl prý poškrábaný negativ, tak to nakonec v seriálu nebylo.

Sepsal Albert Orlita, časem upravil a publikoval Michal Orlita

Tyto fotografie pořídíl při natáčení v Toužimi Zdeněk Brunclík, podplukovník letectva v.v.

Havárie OK-XYK v roce 1995

Havárie při zkouškách vývrtek v roce 1995

Více zde

OK-MHC v Luhačovicích

Vývrtky s Z-326

Z-326 byla nejvyráběnější verze Trenéru a přesto jich dneska létá velice málo. Jedna z nich dočasně navštívila svou rodnou zemi a nějak se mi poštěstilo se na ní svézt a dokonce i zavrtat (úmyslně)

Více zde >

Jak ovládat autopilota?

L-13B Bačostroj

Někomu to může připomínat jednomístného Vivata, ale není to tak, byl to nezávislý vývoj

Více zde >

Jak ovládat autopilota?

Slovní vata na frekvenci

„Ono se to tak má říkat…“ a proto často říkáme hrozné hovadiny……

Více zde >

Unikátní e-learning, jediný na českém trhu

Komunikace při mezinárodním VFR letu 

Záznam celé komunikace při letu z Kunovice do Portorože ve Slovinsku na břehu Jaderského Moře.

Uslyšíte letadlo, všechny pozemní stanice cestou a dostanete nepočítaně rad co říkat, co neříkat a jak to říkat lépe. Uvidíte polohu letadla na mapě. 

Funguje na PC, tabletu i telefonu. Lze kdykoliv přerušit, na dokončení máte 12 měsíců. Možnost položit otázku a dostat na ni odpověď.