Antonín Švihálek

Nastoupil jsem na kunovickou tovární řídící věž před bezmála před čtyřiceti lety, aniž bych tušil, že se to stane mým povoláním na takřka celý zbytek aktivního života. Vedoucím stanoviště byl v leteckých kruzích všeobecně znám Franta „Šakal“ Kadlčík, spolu s ním sdílel toto pracoviště Antonín Švihálek. Všichni tři jsme byli členové Slováckého aeroklubu, létali jsme plachtařsky i motorově, byli jsme plachtařskými instruktory. Byla to doba, kdy veškerý provoz podléhal vojenskému řízení a právě pro provoz v relativně nedalekém Přerově bylo téměř na denním pořádku – „západně od Moravy zákaz!“.

Denodenní „boj“ s vojenskými kolegy z tohoto letiště, ale po čase i řada osobních kontaktů s nimi činily zmíněná omezení snesitelnější a mnohdy šlo najít „skulinku“, kdy bylo možno po domluvě např. pustit větroně na přelet směrem na Slovensko, kde to tolik nevadilo. S mírnou nadsázkou by se dalo říct, že byly chvíle, kdy bylo největším problémem, aby vůbec někdo zůstal na věži…

Někdy v první polovině sedmdesátých let vydal slovácký malíř, advokát a spisovatel Zdeněk Galuška druhé vydání povídek „Slovácko sa súdí“ v originálním slováckém dialektu, které se tehdy prodalo v neuvěřitelném počtu stopadesát tisíc výtisků a některý z nich se dostal do rukou Tondovi Švihálkovi. Rád se smál a uměl rozesmát i lidi okolo a tak nebylo divu, že ta útlá knížka byla v té době velmi frekventovaná.

Byla to hektická doba, každý se podle svých sil a možností snažil, aby letiště fungovalo, bez ohledu, jestli to byl zaměstnanec té, či oné firmy. Je pochopitelné, že v takových podmínkách se velice rychle vytvořila řada (jak se tehdy říkalo) „neformálních vztahů“, které pomáhaly chodu  věcí. Lidé z letiště se stýkali jak v době pracovní, tak i nepracovní a pro srandu, nebo vtip nikdy nebylo daleko.

Tonda se nejvíc nařehtal nad povídkou  „Divočák Jura Knutel“, kde autor popisuje kalvárii jednoho nimroda, který „střelil“ pořádného divočáka a v hlubokém sněhu ho nemohl dostat z lesa.

„A tak si zpomněl na hajného Srnca, kerý bývál dúle pod lesem a že si od něho vypoščá saně.“

Není účelem zde podrobně opisovat z Galušky, to bude lepší, když si to každý přečte sám. Pointa byla v tom, že Knutel po celou tu dobu, než došel k hájence, přemýšlel nahlas, jestli mu ten hajný ty saně vůbec půjčí – vypočítával, co za „drobné“ spolu kdy měli. Chvíli o tom byl přesvědčen a vzápětí už zase ne.

Jisté je, že v Tondově podání zněla poslední věta –

„Strč si ty saně do řiti – pajtášu fúsatý!!!“

Tonda si vytvořil tuto zkrácenou, úspornou verzi tohoto příběhu, asi tak v délce normálního vtipu a slavil s tím po letišti úspěchy, kdo ho zná, tak se tomu nebude divit. Vtip byl velice populární, zvláště mezi piloty Slov Airu. Brzo přišla doba, kdy stačilo jenom naznačit a všichni už řvali smíchy, na rozdíl od náhodných přihlížejících, kteří nevěděli, o co jde. Tehdy  se Tonda namísto normálního pozdravu loučil slovy –

„A ty saně…!“ – a zdvižený prst naznačoval zasvěceným, kam mají přijít…

A tak se narážky brzy objevily i na provozní radiové frekvenci – což se samozřejmě nesmělo tehdy a nesmí ani dnes.

Letadlo L-410, letící na pravidelné lince Bratislava – Praha, se svévolně, někde za Hodonínem, přeladilo na Kunovice věž –

„Kunovice věžko, Slov Air 413, máme tady vzkaz pro pana Švihálka, sháněli jsme saně po celé Bratislavě, nemají, ale večer letíme do Košic a tam je určitě seženeme.“

Na věži se osazenstvo válelo smíchy a bylo jen štěstí, že Státní letecká inspekce v tu dobu měla na práci něco jiného, než odposlouchávat frekvenci 122,1 Mhz.

Tonda měl řadu průpovídek a vtípků, které se ujaly a některé z nich jsme začali používat. Do koordinačních telefonů se hlásíval jako „Kunovice zastávka“, vojenským vrtulníkům, které prolétávaly okrskem, doporučoval, aby si pospíšily, neboť 

„…bude podzim a začnou opadávat listy…“

Hasičské (tehdy ještě požárnické) hotovosti hlásil konec létání –

„…zahoďte karty a běžte dom!“.

Bylo takových příhod daleko víc, měl jsem si to tehdy všechno zapisovat, byl by z toho tlustý sešit a některé zápisy by byly jen pro dospělé čtenáře…Další historka – podání civilního letové plánu pro větroň v dobách, kdy větroně plánovali přes vojáky. 

Antonín Švihálek, někdejší řídící letového provozu na letišti v Kunovicích, sportovní pilot Slováckého aeroklubu a srandista z přesvědčení, zemřel po těžké nemoci dne 5. srpna 2014.