Vladimír Janík – s fotoaparátem a „vercajkem“ po světě

Jen do mála osudů lidí ve 20. století nezasáhla světová válka a do mnohých obě dvě. Člověk, kterého dnes vzpomínáme je toho výmluvným příkladem. Jeho otec bojoval v rakousko-uherské armádě a jako mnozí jiní se dostal do zajetí a později do legií. Naprosto nepřehledná situace na širé Rusi, jednou bílí, podruhé rudí a mezitím se snažili také přežít naši legionáři. Ti měli alespoň jakousi šanci, byli ozbrojeni, ale venkovské obyvatelstvo trpělo nejvíc. Těm se v rámci možností snažili alespoň trochu pomoci. Není divu, že se tam pak navazovaly i trvalejší vztahy a tak se stalo, že pan Janík se vrátil oklikou přes celý svět domů už ženatý. 

Maminka Vladimíra Janíka byla nebojácná žena, která si dokázala poradit a kterou zocelila občanská válka. Tehdy přežili jen ti nejsilnější. Legionáři po návratu domů vesměs dostávali místa ve státní službě a tak se Janíkovi dostali do podkarpatoruského Užhorodu, kde se v roce 1925 Vladimír narodil jako mladší ze dvou dětí. Janík otec odmlada pěstoval řeckořímský zápas a tak spolu se službou v legiích měl nejlepší předpoklady pro povolání policisty. Nicméně v roce 1939 se osamostatnilo Slovensko a Podkarpatskou Rus obsadila maďarská vojska. Rodina si tehdy mohla vzít jenom peřinu a tak čtrnáctiletý Vladimír nejvíce litoval mnoha hotových a rozestavěných modelů letadel, které musel zanechat na půdě domku.

Vyučení

Usadili se v moravském Vracově a než se Vladimír stačil vyučit (byl tak drobné postavy, že u svěráku musel stávat na bedničce, aby dosáhl), přišla německá okupace. Vladimírova svérázná matka dokázala doma celé měsíce ukrývat a živit belgické ženy uprchlé z vězení, ale na druhé straně také ke konci války nakrmit ustupující prosté německé vojáky, kteří podle ní za nic nemohli.

Pak přišlo, co muselo přijít – totální nasazení. Vladimír měl štěstí, že se řízením osudu dostal do kunovické Avie, kde mezi letadly vydržel až do konce války. Vrátil se pak domů a nějakou dobu se živil jako řidič náklaďáku. Janíkova rodina v té době žila ve Valticích, Vladimír tu začal stavět Nebeskou Blechu, kterou však nakonec nedokončil, nebyla na to doba…

V Kunovicích si na něj ale pamatovali a tak jej zlákali nazpět. S výjimkou vojenské služby u letadel v Olomouci pak už zůstal kunovické továrně  věrný až do důchodu. Mezitím byla vybudována nová, s názvem LET n.p. Kunovice, nicméně servis, kde pracoval, zůstal až do počátku 90. let v původní Avii, jak se říkalo – „ve starém závodě“.

Pilotní výcvik

Rok 1945 je mimo jiné také rokem založení Slováckého aeroklubu a u toho Vl. Janík nemohl chybět.

Létal jako plachtař, začínal na „gumicuku“ u Blatničky a v polovině padesátých let předváděl Pionýra v Číně, kam byl „nominován“ jako mechanik velké československé výpravy. Plnil tedy dvě role a k tomu ještě fortografoval

Podrobnější článek o této akci, která bohužel skončila zničením Z-126 OK.IFV a zraněním posádky Svatoš-Černý mám zde→. Desítky fotografií pochopitelně nemohou chybět. 

Fotografování

Fotografovat začal už jako chlapec, fotil také za války v Avii a už nikdy nepřestal. Prakticky celou dobu pracoval na servisu (OTS, Obchodně technické služby) a netrvalo dlouho a začal jezdit do zahraničí.

Na každé takové cestě jej nikdy neopustil fotoaparát a když zalistujeme starými ročníky Křídel Vlasti, narazíme na řadu jeho článků a fotografií. Dnes už je těžko přesně zrekonstruovat, kam všude se dostal, jen namátkou můžeme říci, že na svých cestách s letadly a za letadly navštívil takřka celý svět s výjimkou Ameriky, Austrálie a Japonska…

Stejně tak nelze zjistil, které další fotografie jsou jeho – například některé negativy z pozůstalosti Vladimíra Vlka nesou jasný rukopis Vl. Janíka. Je dost dobře možné, že mu Vl. Vlk podal foťák “vyfoť aj mě” nebo Vl. Janík fotil jeho fotooparátem v době, kdy Vl. Vlk musel kniplovat. 

S Vladimírem Vlkem byl vyměňovat motor na „aerovce“, která přistála v buši. Spali pod stanem, v noci spolu se svými strážci odháněli dotírající šelmy. Do Jihoafrické republiky cestoval v roce 1955 „poskládat“ Aero 45S, dopravené tam v bedně lodí, dvakrát navštívil Londýn s Vl. Vlkem a Super Aerem kvůli certifikaci.

V roce 1962 s Ing. Fr. Svinkou letěl etapový předávací let s L-200→ do Indie, později se tam vrátil, jako mechanik tam dodaných Z-37. Několikrát a na delší dobu pobýval i s rodinou jako servisní mechanik v SSSR, např. v Ivanofrankovsku, kam se přelétávaly naše L-29.

Často služebně pobýval v Maďarsku, ať už šlo o L-200, Z-37, nebo L-410. Díky svému rodišti totiž velmi dobře ovládal maďarštinu. Vladimír Janík měl družnou a veselou povahu a měl rád děti, což dokazuje řada fotek, například třeba z Číny.

Sada fotografí ze tehdy sovětského Lvova. Patrně se jednalo o předávání nových aerovek a továrna tam současně ukázala prototyp L-200. Celá sada fotografií zde.

V řadě případů byly jeho fotografické schopnosti využity továrnou pro propagační účely. Dokumentoval řadu významných mezníků kunovického výrobce, jako byl například první let L-29 v Kunovicích v roce 1963, zálet XL-410→ v roce 1969, ale i třeba zrod prvního „Turbočmeláka→“, na němž se podílel i svojí prací mechanika. Skupinové lety továrních L-410, které se konaly při různých příležitostech, měl rovněž  zachyceny na svých negativech.

„Foto Vladimír Janík“ – to si dodnes autor těchto řádků pamatuje, když jako malý kluk listoval jednotlivými čísly Křídel Vlasti a později pak Letectví a kosmonautiky. Pod jeho jménem si představoval profesionálního fotografa, vybaveného řadou kvalitních fotoaparátů… Zaměstnavatel ho však nevybavil fotoaparáty, nýbrž nářadím a montérkami, neboť to bylo jeho povoláním. Povoláním, při kterém nikdy nezapomněl na ty, kteří by se s ním mohli o zážitky z cizích zemí podělit. U některých ze stovek snímků v podnikovém archivu LETu už dnes ani nejde zjistit, které dělal on a které „oficiální“ tovární fotograf Bohumil Vaněk. I když ty letové asi spíše Janík, protože B. Vaněk nerad létal. 

Vladimír Janík nepřestal fotografovat ani po odchodu do důchodu, kdy pracoval v Aerotechniku a pak ještě občas ve Slováckém aeroklubu.

Archiv negativů a fotografií Vladimíra Janíka pečlivě spravuje (a skenuje) jeho syn Zdenek. 

„Táta se účastnil se několika aerosalonů a leteckých veletrhů, kde propagoval naše letadla. Kromě Brna – Brusel, Paříž, letecký den ve Welsu, i jinde. Byl několikrát oceněn jako nejlepší pracovník VHJ Aero. Myslím, že si to ocenění opravdu zasloužil i svou prací a obětavostí pro letecký průmysl Československa na úkor rodiny. Všichni ti servisáci to měli složité doma, nejedno manželství ztroskotalo. Celý jeho život byl splněný dětský sen.“

Už přes třicet let se zabývám leteckou historii a publicistikou a při tom je vždy potřeba dobových fotografií. „Ujo“ Janík mne v tomto směru nikdy nenechal odejít s prázdnou. Jeho snímky jsou živou historií našeho letectví od konce války až do začátku devadesátých let. Vladimír Janík zemřel náhle 4. dubna 1991.

Albert Orlita, srpen 2010, publikováno 2020.

Poznámka Michal Orlita – publikování článků o historii letadel z Moravy se, po vzoru svého otce a do jisté míry v jeho šlépějích, věnuji již několik let. A když přijde na fotografie, tak mám s těmi od Vladimíra Janíka (kterého už jsem bohužel osobně neznal) problém – kterou vybrat. Jsou jich totiž tisíce a jedna nádhernější než druhá. Ještě jednou děkuji. 

Zimní školení 2024

Stejně jako v minulých letech, i v roce 2024 jsme na AirGuru.cz připravili zimní (nebo někde se říká jarní) školení. Novinky ve vzdušném prostoru a předpisech, připomenutí toho, co běžně jako piloti zapomínáme a předpisem L-13 požadovaný každoroční povinný rozbor nehod. Není to nahraná přednáška, není to webinář domluvený na určitý čas, je to e-learning, který si můžete kdykoliv pustit a kdykoliv zastavit, funguje pochopitelně také na mobilních zařízeních. Na konci čeká kvíz pro ověření znalostí a nálepka do zápisníku.

Toto školení děláme již několik let a a máme také variantu pro kluby/letecké školy/jiné organizace. Cena pro jednoho pilota v tomto případě vychází zásadně míň než běžná prodejní cena 990 Kč, k zakoupení na stránkách AirGuru.cz.

Naprostá většina ohlasů je maximálně pozitivních a potvrzují, že školení nemusí být jenom nudné dopoledne na učebně. Jeden pilot se nám dokonce přiznal, že celé školení s ním absolvoval i nepilot - protože ho to zajímalo. 

Chcete novinky nejen pro piloty emailem?

Chcete novinky nejen pro piloty emailem?

s emaily neobchoduji, nikomu nedám ani neprodám, maily posílám přibližně jednou za týden. Podmínky ochrany osobních údajů.

Dík, zapsáno.