Vývoj a výroba Ae-45/Ae-45S/Ae-145

Úvodní část textu je převzata z časopisu Letectví+Kosmonautika 6/1967 – zde za pomocí dokumentace NTM Karel Bittner a Ing. Jan Krumbach zpracovali tehdy „dávnou“ minulosti Aerovky. Některé informace jsou ale rozporovány jinými prameny, vyznění některých informací je trošku poplatné době. Doplnil jsem informace o výrobě v Kunovicích a také nové, často zatím nepublikované fotografie. 

Poválečné období přineslo našemu hospodářství těžké zkoušky. Odstraňování válečných škod, přebudování, popřípadě rozšiřování našeho národního průmyslu pohlcovalo nové a nové investice. Avšak zatímco ostatní odvětví průmyslové výroby jevila uspokojivé tendence ve své konsolidaci i dalším vývoji, letecký průmysl neměl stále žádný pevně a cílevědomě stanovený výrobní program. Časté reorganizace, změny výroby a nezájem vedoucích míst přivedl ke smutným koncům nejen nadějné projekty, ale i postavené prototypy.

Bylo to tím nepochopitelnější, čím více si dnes uvědomujeme, že Československo patřilo před válkou k vedoucím zemím ve stavbě draků dobrých sportovních letadel a jedinečných lehkých leteckých motorů. A přece v době, která v tomto směru nedávala mnoho nadějí a optimismu, zrodil se stroj, který měl přes všechny překážky proslavit práci československého leteckého průmyslu a navázat na jeho předválečnou tradici. Byla to slavná čtyřsedadlovka Aero 45, se dvěma invertními vzduchem chlazenými motory Walter Minor 4-III o výkonu 105 k, s cestovní rychlostí 245 km/h. Tento elegantně a účelně řešený stroj byl současně prvním celokovovým letadlem čs. konstrukce, který vzlétl do vzduchu po druhé světové válce (těsně po něm HK-101). Ukázal, že teoretické i praktické problémy samonosného celokovového křídla, které přinášelo našim konstruktérům tolik obtíží ještě na konci třicátých let, byly zvládnuty (bylo to dědictví velké pražské konstrukce firmy Junkers v Dejvicích). Nechybělo však mnoho a projekt Ae 45 by býval skončil stejně jako mnoho jiných – v nejlepším případě v příslušné zásuvce továrního archivu.

Za to, že skutečně vzlétl, lze děkovat jedině malé skupině nadšených pracovníků, kteří bez ohledu na osobní volno i finanční odměnu dovedli svoji myšlenku přes všechny překážky až ke konečnému cíli. Osud Ae 45 má mnoho společného s typem HK-101. Byl to stroj postavený takřka „ilegálně“ a jenom souhra různých okolností byla „pětačtyřicítce“ příznivější. Podívejme se nyní na její vlastní historii, abychom si tyto okolnosti ujasnili.

Za okupace byla továrna Aero zapojena do výrobního leteckého programu nacistického Německa, technickým ředitelem zůstal inž. Husník. Hned po skončení války a odchodu okupantů ujala se vedení podniku závodní rada, ve které získal vliv ctižádostivý člen bývalé konstrukce Aero. Ten okamžité propustil ředitele Husníka, Bensche, inž. Felixe a další, většinou své bývalé představené nebo jejich přátele. Aby v továrně nedošlo k zastavení práce, dostavělo se ještě 20 letadel typu Siebel 204 D a byla objednána série školních dvouplošníků Bücker 131 Jungmann. Vlastní letecký program však nikoho z vedení podniku nezajímal. Aby se zužitkoval duralový plech, který byl na skladě, zkoušela se výroba kuchyňského nádobí a hraček, ačkoli skladovaný druh duralu nebyl pro uvedenou výrobu vhodný.

Za této situace došlo v roce 1945 v továrně Aero ke schůzce několika starších konstruktérů, kteří se rozhodli k pokusu pokračovat v úspěšné předválečné tradici. Byli to Ondřej Němec, František Vlk, Miroslav Baitler, Jiří Bouzek a Pavel Rosendorf. Skupina si stanovila za úkol postavit takový letoun, o nějž by byl zájem jak na domácím, tak i zahraničním trhu. Úvahy o možnostech výroby a požadavcích trhu ukázaly, že nejvhodnějším typem by bylo lehké vícesedadlové letadlo pro dopravu cestujících z menších míst na letiště s mezinárodními spoji, použitelné v nepravidelné letecké dopravě a obchodních a služebních cestách, zvláště zahraničních soukromníků. Výsledkem těchto úvah byl návrh čtyřmístného celokovového dvoumotorového dolnoplošníku (i když letoun podobné kategorie u nás byl – Praga E 211 -, jeho dlouhý vývoj však sahal až do předválečného období). Jako pohonné jednotky přicházely v úvahu jedině nové motory Minor 4-III (stejné jako například v Z-26 Trenér→). Byly sice pro tento účel slabé, ale byly dostupné. Zahraniční motory nebyly k dispozici.

Zásadní prvky nového stroje jako rozbor vah, materiál, podvozek klapky apod., řešila celá skupina společně. Všeobecnou stránku konstrukce měla na starosti dvojice Němec-VIk, detailní úkoly byly rozděleny následovně: Bouzek vytvaroval trup, motorové gondoly, přechody křídla, kreslil vnější části křídel a měl na starosti, aby se nepřekročila odhadnutá váha. Vlk navrhl konstrukci trupu s centroplánem, podvozek, ostruhu a zástavbu motorů. Baitler (jeden z nejstarších plachtařů a konstruktérů Aero) udělal aerodynamický výpočet, stanovil velikost nosných a ocasních ploch, jejich půdorysy a profily. Rosendorf prováděl statický výpočet; jelikož však brzy z továrny odešel, musela si skupina ve statice potom vystačit sama. Na závěrečném statickém výpočtu se podílel inž. Gorbatov.

Ačkoli zbylí konstruktéři nebyli žádnými mladíky, pracovali na projektu svého letadla s mladickým nadšením. Stroj se kreslil po pracovní době, bez vyhlídky na odměnu a za velkou výhodu byla považována skutečnost, že vedení podniku mlčky trpělo zůstávání v prostorách továrny po pracovní době. Pokud to šlo, brala se práce i domů.

Tak dospíval projekt rychle do reálného stadia. Dostal číslo 45 podle roku, v němž na něm byly zahájeny první práce. Po zhotovení modelu bylo konstruktérům povoleno pouhých 10 foukání v malém aerodynamickém tunelu VZLU v Letňanech.

Zatím došlo v důsledku organizačních změn ke vzniku podnikového ředitelství, pod něž spadaly bývalé továrny jako závody. Aero byla závodem č. 2. Podnikovým ředitelem se stal inž. Julínek,. bývalý ředitel továrny Letov. Také inž. Husník dostal jedno z vedoucích míst. Změna nastala i v závodu Aero, kde na místo technického ředitele, po válce jmenovaného závodní radou, byl postaven dosavadní vedoucí dílen inž. Böttner. Ten udělal rozhodný krok – povolil stavbu prototypu Ae 45, zřejmě však bez vědomí podnikového ředitelství. Když byl totiž prototyp hodně daleko ve stavbě, bylo náhle zahájeno vyšetřování celé záležitosti: kdo dal příkaz ke stavbě a kdo kontroloval výpočty? Inž. Julínek nařídil předat dokumentaci ke kontrole do Letova. Co se aerodynamiky tyče, byly výpočty a výsledky foukání přepočteny v Letově tamějším mladším aerodynamikem, jehož posudek příliš konstrukci Aera nepotěšil. Poukazoval na nepříznivý jev na poláře. V rozsahu stoupacího a přistávacího režimu jevila polára deformaci, jež mohla mít nepříjemné následky. Soudilo se na nepříznivý difuzorový efekt mezi trupem a gondolami. Trup byl původně za kabinou silně stažen, mimoto gondoly byly dosti blízko u trupu, aby se dalo letadlo dopravovat na plošině železničního vozu, pouze s demontovanými konci křídel. Vedení podniku tedy nařídilo novou řadu foukání několikrát větší než řadu původně povolenou pro celý prototyp.

Konstruktéři Ae 45 namítali, že tento zjev není natolik nebezpečný, aby ohrozil stavbu letadla (podobné teoretické potíže mělo několik soudobých světových typů, které však přesto byly v běžném provozu) a že jej lze odstranit zvětšením přechodu mezi trupem a křídlem. U projektu se od tohoto řešení upustilo, poněvadž zvětšený přechod byl váhově těžší a ztěžoval přístup do kabiny. Když nakonec vedení podniku schválilo zkoušky modelu s většími přechody, nabyla polára normálního charakteru. Došlo tedy k rozhodnutí, že prototyp se bude stavět v tomto provedení. Přesto bylo zřejmé, že kdyby práce v dílně nedospěla tak daleko, letadlo by nebylo nikdy dohotoveno. Konstruktéři Ae 45 si však neodpustili provést u druhého prototypu, určeného k letovým zkouškám (s vyleštěným povrchem) původní „malé“ přechody, aniž se o tom někomu zmínili. Piloti neshledali žádný rozdíl v letových vlastnostech ve srovnání s prototypem.

I když tehdejší malá konstrukce Aero nemohla konkurovat velkému počtu pracovníků kanceláře Letov (byl to prakticky bývalý Junkers) ani svou kapacitou, ani kategorií stroje Ae 45 – Letov potřeboval objednávku MNO na sérii těžkých celokovových vojenských letounů -, přece jen uvedené okolnosti způsobily že „Letováci“ příliš stavbě Ae 45 nepřáli. Také bývalý ředitel továrny Aero Husník těžce nesl, že práce na tomto stroji započaly a pokračovaly bez jeho účasti. Letadlo však mělo i své příznivce. V době, kdy jeho konstruktéři chodili z „koberce na koberec“, velmi pomohl svým rozumným a kladným postojem inž. O. Šímůnek. A tak navzdory všem překážkám se přiblížil toužebný okamžik, kdy měl být prototyp zalétán.

Po smontování na letišti bylo letadlo zváženo a stanoveno jeho těžiště. Obě měření prokázala naprostou shodu s projektem (to se v továrně Aero podařilo před válkou jenom u typu A 200, kde se každá maličkost počítala na váhu a před montováním se vážila). Mezi piloty došlo málem k neshodám, protože každý z nich se snažil být první, kdo letoun zalétá, přestože tato práce nepřinášela žádný peněžitý zisk. Nakonec padlo rozhodnutí, že první let uskuteční Fr. Vnuk jako starší zaměstnanec Aero, ale další zalétávání bude svěřeno K. Vaňkovi.

Zálet prvního prototypu

Pak nadešel slavný okamžik: 21. července 1947 vzlétl prototyp Ae 45.1 se dvěma motory Minor 4-III (levý č. 22402 pravý č. 22403) s pevnými vrtulemi (V 21.04.02 a V 21.04.04) poprvé ve vzduchu. Do 24. srpna 1947 následovalo 12 letů které přinesly poznatky, shrnuté posádkou Vaněk-Vnuk do prvního zalétávacího protokolu (č. 444). Piloti požadovali lepší ovladatelnost při pojíždění, měkčí pérování podvozku, lepší výhled, jemuž vadily silné rámy kabiny a vysoko položená palubní deska. Za letu se zdál být letoun poměrně stabilní, zato síly v řízení byly zcela nepatrné. Dne 28. srpna 1947 byl uskutečněn let se zataženým podvozkem a sejmutým vyvážením výškového kormidla (3 kg).

Veřejnosti se nový prototyp Ae 45.1; imatrikulovaný OK-BCA, poprvé představil v září 1947 na Mezinárodním leteckém dnu v Ruzyni. Hned potom následovaly další zkoušky, které přinesly znovu požadavky na změny v řízení a zvýšení polohy stabilizátoru. Drak letounu Ae 45 byl mezitím podroben lámacím zkouškám v továrně. Rychle se hromadily ověřovací hodnoty výpočtů a nové poznatky ze zalétávání.

Letadlu se všeobecně vytýkalo že nedosedá na tři body. Tato výtka byla u první série nouzově odstraněna malými nezvykle umístěnými „sloty“ mezi trupem a gondolami. Později se z tohoto důvodu vytvořily a úspěšně vyzkoušely tzv. „blistry“, tj. přechody od náběžné hrany křídla dopředu k trupu.

Již během září 1947 předala továrna prototyp Ae 45.1 do přejímacích zkoušek Zalétávacímu oddělení Leteckých závodů n. p. Do 17. října onoho roku s ním pilot Anderle uskutečnil 14 letů v době 5 hod. 31 min. včetně letu do tehdejšího Zlína a zpět, a měření startu a přistání. Změny a úpravy, požadovaná zalétávacím oddělením, byly zhruba stejné. Vhodnější rozmístění přístrojů na palubní desce, lepší výhled hlavně při rolování, větší síly v řízení zvláště k výškovému kormidlu a křidélkám. Zásadně však bylo nutné odstranit dosavadní chování letounu při přetažení a ztrátě rychlosti, kdy se převracel přes křídlo na bok do první fáze vývrtky. Oddělení doporučovalo zmenšit náběh konců křídel (geometrického kroucení). Protokol závěrem uváděl, že po provedení těchto úprav lze letadlo považovat za velmi dobrý typ, který se při přiměřené ceně jistě dobře uplatní v provozu.

Zálet druhého prototypu

Dne 12. března 1948 odstartoval druhý prototyp Ae 45.2, OK-CCA. měl větší výškové kormidlo, zvednuté VOP, malé přechody, zákryty podvozku menší aerodynamické vyvážení křidélek a rádio. Úpravou palubní desky se zlepšil výhled. Podvozek však zůstával tvrdý. Letové vlastnosti i ovladatelnost letadla byla dále zlepšována a současně se zkoušely sloty. Přistání na tři body se však nedosáhlo. Nastávalo také velmi snadno odtrhávání proudnic na koncích křídel. Přešel-li však letoun do vývrtky, velmi lehce z ní při vzrůstající rychlosti vycházel. Při přetažení před úplnou ztrátou rychlosti se projevilo zachvění ocasních ploch. Ukázalo se, že továrna se geometrickému kroucení konců křídel nevyhne. S tímto strojem zalétal Anderle základní akrobatické Figury (motory v poloze naznak vysazovaly), včetně strmého letu do 350 km/h při poloviční plynové přípusti.

Jak ovládat autopilota?

Tablety a iPady

Jakou dotykovou placku vybrat a jaký software. Nejčastější chyby.

Více zde >

Jak se zabít za 39 sec?

Udržet se naživu podle umělého horizontu není tak jednoduché, jak se zdá...

Více zde >

OK-MHC v Luhačovicích

S Cirrusem do Alp

Fotoreportáž z cesty do Vilshofenu rozšířená o informace pro piloty.

Více zde >

Berlín a Drážďany

Popis jednoho výcvikového letu do Německa - Schoenhagen a Dráždany.

Více zde >

Unikátní e-learning, jediný na českém trhu

Komunikace při mezinárodním VFR letu 

Záznam celé komunikace při letu z Kunovice do Portorože ve Slovinsku na břehu Jadranu. Je to ale pochopitelně použiteln i pro let dál, třeba do Chorvatska

Uslyšíte letadlo, všechny pozemní stanice cestou a dostanete nepočítaně rad co říkat, co neříkat a jak to říkat lépe. Uvidíte polohu letadla na mapě. 

Funguje na PC, tabletu i telefonu. Lze kdykoliv přerušit, na dokončení máte 12 měsíců. Možnost položit otázku a dostat na ni odpověď.

A pak se oba prototypy rozlétly do světa. Do konce roku 1948 s nimi Anderle nalétal 20 920 km zahraničních letů, ostatní piloti asi 7 500 km. Cestovní rychlost kolísala podle směru a rychlosti větru mezi 210-260 km/h, spotřeba nepřekročila 45 l/h. Při těchto předváděcích letech se uskutečnilo šest přeletů švýcarských Alp, dva francouzských Alp a přelety úseků volného moře přes 200 km dlouhé. Realizovaly se i lety za nízkých teplot ve Skandinávii a značného horka ve střední Itálii. Při letu z Cannes do Mylhúz přes francouzské Alpy bylo letadlo obsazeno čtyřmi dospělými lidmi, dvěma dětmi a sto kilogramy zavazadel, takže letová váha činila asi 1 435 kg – a dosažená výška činila 6 000 m za 50 min. V hornatých zemích, jako např. ve Švýcarsku, byl oceňován strmý sestup s vysunutými přistávacími klapkami, při němž letadlo „neplavalo“. V Letňanech pak došlo k pokusu, kdy u letounu Ae 45 zatíženého na 1350 kg byl těsně nad zemí po startu a zatažení podvozku vypnut jeden motor, letadlo zalétlo okruh kolem letiště a přistálo.

Celková bilance zahraničních letů do 2. března 1949 činila: Ae 45.1 celkem 371 letů – 166 hod. 10 min; Ae 45.2 celkem 364 letů – 199 hod. 52 min. Výsledné zhodnocení prototypů jak továrními tak také asi stem zahraničních pilotů, kteří si letadlo při předvádění vyzkoušeli bylo velmi dobré. Po geometrickém kroucení křídel byla ovladatelnost letadla při přetažení i letu s jedním motorem naprosto bezpečná. Vibrace a deformace plechů potahu křídel se podstatně zmenšily. Po menších úpravách velikosti a polohy stabilizátoru, vyvážení výškového kormidla, byla stabilita kolem všech tří os vzorná a přistávací vlastnosti plně vyhovující. Díky své koncepci, konstrukci, výkonům a vlastnostem letadlo dosáhlo hodnocení nejlepšího čs. poválečného typu, stojícího v čele letadel své kategorie.

A továrna Aero nelenila. Měla sériovou výrobu velmi dobře připravenou včetně všech úprav vyplývajících z dosavadního provozu s oběma prototypy Ae 45. Rychlost dodávek zákazníkům byla na čs. poměry přímo zázračná, neboť první sériový letoun vzlétl již 16. dubna 1949. Prvý i druhý let uskutečnil Vaněk, třetí Anderle. Sériové stroje měly novou úpravu palubní desky, přístrojů i rádia. Výhled se dále zlepšil zúžením horních lišt kabiny. Nové uspořádání předních sedadel usnadnilo vstup. Tvar předního štítu kabiny způsoboval za letu v dešti sfukování vody, takže výhled byl velmi dobrý. Po správném dotažení vycházelo i přistání na tři body. Při ztrátě rychlosti nedocházelo k bočnímu překlápěni. Letoun měl dobrou odezvu také v zahraničním tisku (viz např. Flight, VlII, 1949, Aero 45 in the Air).

Alternativní historie

Podle jiných zdrojů ale probíhal vývoj Ae-45 již v utajení za války a byl dokončen předprojekt. Oficiálně byla ale údajně stavba prototypů odsouhlasena až v roce 1947 a to ještě za podivných okolností. Jak to bylo doopravdy již dneska nezjistíme. Dle mého nazorů bude skutečnost někde mezi. Pokud by měli dokončený předprojekt od války a 2 roky to leželo, tak by asi těžko za pár měsíců od schválení stavby prototypu měli letový prototyp. Zase na druhou stranu 2 roky mi připadá na tehdejší dobu docela dlouho. Stejně tak některé zdroje hovoří o nepřipravenosti sériové výroby.

Další zajímavostí je, že navážená hmotnost prototypu se shodovala s hmotností vypočtenou – to se často nestává. Velmi podrobněji se vývoji a zkouškám Ae 45 věnuje Ing. Pavel Kučera v časopise Aerohobby 4/2017, v dalším čísle potom navazuje předváděcími a dodávacími lety.

Jedna z informací, kterou Pavel uvádí je to, že Ae45 navazoval na předválečný projekt A-212 – rysy pozdější Ae45 jsou tam prostě vidět. 

 

Sériová výroba

Během sériové výroby nedošlo k větším úpravám (malé změny v profiláži a posunu aerodynamické tětivy, blistry, sloty, které však byly většinou opět demontovány). O letadlo byl velký zájem ve světě, menší zájem byl zpočátku u nás dodávat letadla na Západ. Nakonec se však přece jen rozlétla do celého světa, aby přinesla našemu hospodářství mnohamiliónové devizy a hlásala kvalitu značky Made in Czechoslovakia. Létala a létají ve všech světadílech, je nesnadné vyjmenovat všechny země, které shlédly předvádění Ae 45.

Klasicky podvozek, původně Aerovce vytýkaný, který se však nakonec ukázal jako vhodný pro malá a nerovná travnatá letiště, spolu se strmým sestupem v hornatých oblastech z ní vytvořily velmi dobrý spojovací letoun. V aeroklubech, kam přicházely při modernizaci civilního letadlového parku, našly uplatnění jako stroje pro pokračovací pilotní výcvik. Jistě si leckterý pilot na „svou pětačtyřicítku“ rád vzpomene; nejednomu z nich umožnila uskutečnění pozoruhodných, hlavně dálkových letů. Avšak i snadnost, s níž se na ní dala létat akrobacie, byla až překvapující. Všechny tyto vlastnosti ocenila i armáda. MNO převzalo menší sérii Ae 45 a zařadilo ji do speciální kurýrní letky a k leteckým plukům jako spojovací stroje.

Další vývoj

Úspěchy letadla Ae 45 vedly k znovuvytvoření konstrukční kanceláře Aera. Ministerstvo dopravy projevilo hned na počátku zájem o pokračování ve vývoji. To už byly k dispozici motory Walter Minor 6-III o výkonu 160 k. Továrna navrhla nový pětimístný typ ve dvou verzích, jednak s klasickým podvozkem – Ae 245, a jednak s tříkolovým – Ae 145. Mělo se použít řady prvků z Ae 45, mj. kompletní vnější křídla s nádržemi. Foukací zkoušky i konstrukce typu Ae 145 skončily již v roce 1949. Rok nato byla postavena i maketa a komise ji schválila. Avšak pak byly veškeré práce na Ae 145 náhle zastaveny. Proč, to nebylo známo ani na Ministerstvu dopravy, které se dotazovalo na postup prací ještě v době, kdy byl již projekt Ae 145 založen ad acta.

Konec sériové výroby a zničení přípravků

V roce 1951 se po zhotovení 200 kusů zastavila i sériová výroba Ae 45 a přípravky se ihned zničily. Avšak tím „pětačtyřicítka“ svou kariéru neskončila. Stala se příliš známým a oblíbeným strojem, než aby jej bylo možno tak rychle stáhnout z letecké scény. Rostoucí poptávka způsobila, že výroba Ae 45 byla v roce 1953 přenesena do Kunovic, kde zmodernizovaná sériová verze dostala označení Aero 45S Super. Také zde letadlo prošlo změnami během sériové výroby (vrtule V 401, V 405, stavitelné za letu – malé a velké kryty vrtulí, palubní deska a přístroje, radiovybavení atd.). Další vývoj vedl k zimní verzi s nezatažitelnými lyžemi určené pro SSSR (1957). Rovněž nové motory M 332 se zkoušely v upraveném draku Ae 45S, jež byla základem pozdější Ae 145.

Almanach

Proč letadla vzlétají proti větru, proč nejsou všechna vidět na flightradaru atd.

Celý článek zde

Zahraniční úspěchy letadel řady Ae 45 byly veliké. Zmiňujeme se pouze o nejdůležitějších: pilot Anderle zvítězil v anglickém závodě „Norton Griffith Challenge Trophy“, týž pilot provedl non-stop přelet Sahary, W. B. Riley letěl z Prahy na Cejlon, D. Beard z Prahy do Hongkongu ve třech etapách přes 1600 km dlouhých, R. Ceschina vyhrál soutěž „Championship of Italy“. Letoun Ae 45S přelétl jako první čs. letoun Atlantik z Buenos Aires do Milána s mezipřistáním na ostrově Fernando de Norronha. Pilotoval jej italský obchodník dr. P. Brielli.

Nedobrovolný důkaz o tom, že letoun je schopen i letu na jeden motor, podal belgický diplomat L. de San. Po převzetí letadla v Praze odletěl do Bruselu a odtud se svou ženou přes severní Afriku do Bangkoku. Při letu s plným zatížením a pevnými vrtulemi nastal vzácný případ vysazení palivového čerpadla jednoho motoru jižně od Šírázu. Pilot letěl více než 400 km s jedním motorem až dosáhl druhé strany Perského zálivu, udržuje výšku přes 7000 stop.

O spolehlivosti „pětačtyřicítek“ svědčí také dlouholetý provoz v těžkých klimatických a provozních podmínkách v SSSR a Číně, kam se rovněž dodávaly ve velkých sériích. (Poznámka 2022 – o velkých sériích do Číny nejsou informace, patrně jediný letoun dodaný do Číny byl patrně v.č. 51196 původně létající pod OK-KFA) Závěrem připomeňme, že letouny Ae 45 a Ae 45S položily základy při zřizování našeho aerotaxového oddílu ČSA, který rozmístil své stanice po celém území naší republiky. Díky kvalitám těchto strojů obliba malé letecké dopravy rychle rostla, aby se nakonec zcela vžila. Letadla sloužící u tohoto oddílu se rovněž upravovala podle požadavků provozu. V roce 1957 byly u letounů Ae 45 ČSA vyměněny přístrojové desky za jednotné vybavení. Došlo k montáži optické kontroly zavření dveří, úpravě kapotáže motorů pro zimní provoz (přechlazování při 0 °C) podle vzoru vyzkoušeném na pravém motoru letounu OK-KGF v roce 1960 a k mnoha jiným drobným úpravám v přístrojích, indikačních a signálních zařízeních, elektrovybavení apod.

Blábolblog

Víte, co je to letecký koridor Hrušky nebo jak funguje termická zeď pro obraty letounů na Krušných horách? Já taky ne, ale když to bylo na internetu, tak to musí být pravda.

Celý článek zde

Avšak teprve poslední člen vývojové řady, typ Ae 145, odstranil handicap, který byl zdrojem výtek vlastně již na počátku existence Ae 45: nedostačující stoupavost při letu na jeden motor v předepsané výši 1524 m a plném zatížení. Již při návrhu Ae 45 bylo jasné, že letadlo by potřebovalo motory o 20 k silnější (inž. Šimůnek chtěl pro Ae 45 postavit šestiválcový motor z prvků Mikronu). Již tehdy se konstruktéři dožadovali na všech poradách dodání kovových vrtulí stavitelných za letu a zástavbu motoru s kompresorem. Ale teprve nový motor M 332 s nízkotlakým vstřikováním paliva před sací ventily, s vypínatelným kompresorem používaným při startu (a za určitých podmínek i pro zvýšení dostupu letadla) splnil tento požadavek. Zastavění ekonomického čtyřválce o startovním výkonu 140 k při 2 700 ot/min do upraveného draku Ae 45S dalo vzniknout poslední modifikaci Aero 145 – rychlému, hospodárnému a pro malou dopravu a turistiku ideálnímu stroji, který je v rodině „pětačtyřicítek“ nápadný mj. bohatě zasklenou kabinou s minimálním počtem výztuh. Tímto letounem, který se představil světu na pařížském Aerosalónu 1959, končí bohatá historie Aero 45. Ale to jsou již počátky šedesátých let, kdy úkoly „pětačtyřicítky“ přejímá nová L 200 Morava.

Patnáct let udržoval letoun Ae 45 náš lehký letadlový průmysl (i když s pomlkami) v obrátkách. Spolu s řadou letounů Z-26, L 200 a L 29 patří k typům, jimž děkujeme, že i dnes ve světě vědí, že Československo dovede vyrábět dobrá letadla. Ačkoli doménou naší výroby byly jednomotorové stroje, vývoj dvoumotorových letounů šel ve světě pro nás příliš rychlým tempem jak v konstrukci, tak i ve vybavení a rychlosti nabídky. Přesto i v této historii stála kdysi naše Ae 45 jako uznávaný konkurent.

Výroba Aerovky v Kunovicích

 Jaké byly přesně důvody k předání výroby do Kunovic není zřejmé, patrně šlo o kapacitu Aera. Některé vyrobené kusy byly přelétnuty do Kunovic a tak nějakou dobu uskladněny.

V Kunovicích vyrobené aerovky začaly dostávat výrobní čísla podle nového systému a pravděpodobně první kusy byly vyrobeny z dílu dovezených z Prahy. Nejsou záznamy o letounech v.č. 01-001 až 01-014 – možná se jednalo o překryv s původní pražskou výrobou, možná to byla číslo přidělená již vyrobeným letadlům s pražskými čísly. Výroba Aerovek běžela i v době, kdy už vyráběly novější L-200.

Celkem bylo v Praze a následně v Kunovicích vyrobeno podle výrobních čísel 588 kusů Aerovek všech verzí. O 14 z nich ale nejsou žádné záznamy – viz dříve.

Poslední vyrobená Ae-145 měla výrobní číslo 20-017 a létala v Polsku pod značkou SP-LXW.

Toto o Aerovce (a výrobě letadel v Kunovicích) říkala zpráva CIA z roku 1957:

Aero Ae-45S na veletruhu
Aero Ae-45S na veletruhu

Ae-145 pro Mali

Z poslední (20.) série bylo dodáno 5 letadel do Mali (TZ-PZA až TZ-PZE) , reportáž z návštěvy oficiální delegace v Kunovicích byla v Křídlech Vlasti 19/1961, barevná fotka byla na titulní stránce.

Fotka je z nádvoří Letu, dnešní hangáry ještě nestojí. V těchto bednách potom Aerovky putovaly do Mali. 

Základní rozdíly mezi verzemi – jak od sebe poznat jednotlivé verze Aerovky

Motory: Aero-45 a Aero-45S měla karburátorové motory Walter Minor 4-III, zatímco Aero 145 M-332 – se vstřikovacím čerpadlem a kompresorem.

Vzhled – Ae-145 mělo zjednodušené zasklení kabiny – zmizela svislá příčka na horní straně. 

Aerovka na lyžích

Moc informací není, snad se lyže dodávaly do Sovětského Svazu. Na fotografii OK-KFH, v.č. 03-003, pozdější I-CAPR .

Fotogalerie ze zkoušek L-200 na lyžích ve Vrchlabí zde.

Sanitní verze

Na první fotografii jsou nosítka u letounu ČSA, na druhé potom čtyři z polských sanitních aerovek – focené ale ještě v Kunovicích.

CF-IKC, původně OK-FAB

Super Aero v.č. 51197 zalétala posádka Šmídt-Rotter 3.3.1955. V dubnu 1955 dostalo značku OK-FAB a poté bylo v kontejneru přepraveno do Kanady. V Torontu se konal letecký den, kde pilot Ladislav Šváb→ exceloval s Trenérem – podle článku v Křídlech Vlasti to bylo jediné zajímavé vystoupení. Aerovka zatím trpěla na výstavišti. Později dostala značku CF-IKC – byla to první aerovka v kanadském leteckém rejstříku, jako typ bylo uvedeno Belaero 45. Její letecký život skončil 4.7.1965 kdy havarovala 30 mil severovýchodně Maple Creeku. 

OK-FAC v Indonézii

 v.č. 51181. Dne 24.4.54 jej pilot Osvald přeletěl z Letňan do Kunovic ve skupině s dalšími letouny. Zde došlo patrně k uskladnění. V květnu 1955 byl letoun znovu zalétán (pilot Šmídt) a v červnu dostal značku OK-FAC – s určením Indonézie. Ing. Fr. Svinka odletěl linkou 20.9.1955, bedny s Aerovkami (druhá byla OK-JFG v.č. 51815) dorazily koncem září. „Bednění bylo celkem neporušené, i když na jedné z beden byl postaven obráběcí stroj o váze asi 5000 kg. Po násilném otevření beden (klíče k zámkům má pravděpodobně Metrans ještě dnes) bylo zjištěno, že u obou strojů bylo odtrženo kotvení zadní části trupu..“

19.10.55 provedl Fr. Svinka zálet po montáži letiště Kemajoran, 20.10 následovalo seřizování vrtulí a předvedení zákazníkovi, 21.10.55 přeškolování zákazníka Kemajoran – Tjililitan a zpět. 23.10.55 předvádění pro veřejnost, 24.-28.10.55 přeškolování zákazníka, 29.10.55 přelet Kemajoran – Bandung, 29.10. předvádění pro veřejnost, lety se zájemci, 30.10.55 Bandung – Djakarta, 31.10. přeškolení instruktora, 2.11.55 zalétání po montáži OK-JFG, 3.-4.11.55 přeškolení instruktora, 5.11. Djakarta – Semarang – Solo, 6.11. předvádění pro veřejnost, lety se zájemci, 7.11. přelet Solo – Semarang – Djakarta – (Kemajoran?), 9.-10.11.55 přeškolování zákazníka, lety se zákazníkem. 

Přiložená fotografie je z ostrova Bali, z československého rejstříku byla tato aerovka vymazána v dubnu 1959.

V americkém průzkumu trhu z roku 1961 je ale v Indonézii uvedeno pouze jedno Ae-45S – jestli je to tato původně OK-FAC nebo druhá dodaná OK-JFG není známo, žádné další informace o provozu Aerovky v Indonézii nebo fotky se nepovedlo dohledat. 

Indonézská modifikace Ae-45

Informace sehnal Andrian Nagy – od Indonézskeho leteckého historika Hizkia Steven

V Indonézii v rukách skupiny leteckých nadšencov bolo upravená Aero 45, úpravy spočívali v inštalácií iných motorov , inštalácií predového podvozku , špicatom nose,inej smerovke atď, pre mohutný nos pripomínajúci hlavu ťavy sa stroj začal prezývať „Si onta“ (ťava/velbloud) no stroj si toho vo vzduchu po prestavbe moc neužil a pri jednom zo skúšobných letov začal jeden motor horieť od čoho sa chytil trup a stroj sa zrútil do zastavanej oblasti kde zhorel a posádka zahynula. 

Aerovky v Austrálii

Do Austrálie do dostalo celkem 5 Aerovek – jedna Ae-45S a 4 Ae-145. Podrobná historie všech je na těchto stránkách (v angličtině), na následujících řádcích je stručný výtah. Ale fotky havarované VH-PXA tam zatím nenajdete, zde publikované fotografie jsou pravděpodobně z továrního archivu Letu.

První z nich by byla v.č. 02-003. Zde neexistují záznamy o přeletu, byla patrně přepravena v kontejneru lodí. Zpočátku létat pod značkou OK-JFJ, v říjnu 1955 dostala australskou značku VH-PXA. V půlce roku 1956 došlo k poškození při vzletu z krátké plochy – viz přiložené fotografie. Od roku 1966 létala pod značkou VH-WWH aby koncem stejného roku došlo k závažnému poškození.

Další dvě Aerovky již byly verze Ae-145 a nosily značky VH-DUA (v.č. 19-012) a VH-DUB (v.č 19-015). Od Omnipolu (který zajištoval prodej československých letadel do zahraničí) je koupila společnost Dulmison Aircraft Pty Ltd, Sydney NSW. Po týdnu přeškolování v Kunovicích s nimi Fr. Svinka odletěl do Prahy 19.5. 1960. 21.5.1960 potom pánove Phil W. Dulhuntly, Philip M. Brown, Bruce Robertson a Audley J. Allen odstartovali ke přeletu do Austráli – přes UK. Let přes železnou oponu nebyl jednoduchý a i přes nepříznivé počasí museli opustit území Československa. Přistáli na americké základně Amberg východně Norimberka a byla zadržení jako špióni. Cestu jim kromě počasí také komplikovalo několik skutečností. Kompas byl pro jižní polokouli, mapy neměli a pouze jedno z letadel bylo vybaveno rádiem. To druhé se totiž někde stratilo. 

Po propuštění a vyřešení platnosti australských značek pokračovali dále do Spojeného království – kde přistáli 27.5. Z Lympne pokračovali do Biggin Hillu – kde dokonce udělali i nějaké předváděcí lety pro Omnipol. 17.6. bylo dokončena instalace rádii a přídavných nádrží a 25.6.1960 odletěli z UK směrem do Austrálie. Přesně měsíc nato, 25.7. přistáli v Darwinu. Po vyřešení dalších problému s leteckým úřadem (například popisky palubní desky nebo přístroje byly částečně v češtině) ale VH-DUA nelétala dlouho – 12.11.1960 došlo při předvádění jednomotorového letu k havárii a těžkému zranění pilota. Podle některých pramenů byl posléze letoun prodán do UK, kde dostal značku G-ASTV. Zatím se nepovedlo ale dohledat více, někde je letoun uveden jako „Sokol Super Aero 45“. 

VH-DUB postupně měnila majitele a v roce 1974 následovala svého majitele na Nové Hebridy. Pro tento účel byla namontována přídavná nádrž. 18.3.1975 došlo ale k nouzovému přistání bez podvozku – ten se při záletu po stohodinové prohlídce nepovedlo otevřít. Letoun byl prohlášen za neopravitelný. 

Další Ae-145 pro Austrálii bylo v.č. 20-001, VH-DUH. 9.1.1961 odletěli z Prahy Keith Virtue a jeho syn Peter do Norimberka – kde proběhla instalace rádia a přídavné nádrže. 10.2.1961 začal jejich přelet po trati Bern, Ženevu, Cannes, Nice, Monaco, Corsica, Elba, Capri, Neapol, Brindisi, Atény, Beirůt, Damašek, Bahrein, Karačí, Kalkatu, Rangoon, Mergui, Penang, Singapore, Jakarta, Bali, Koepang do Darwinu. Bohužel společnost Dulmison mezitím prošla bankrotem a tak pánové Virtue nedostali let ani náklady cestou nikdy zaplaceny. 

V červenci se měl společně s L-200 OK-OHC, L-40 VH-DUP a Z-326 OK-OND zůčastnit předváděcího turné po Austrálii. Je ale zajímavé, že nebyl zachycen na žádné z fotografií z této akce. Je tedy možné, že tato informace není pravdivá. 

V roce 1966 došlo k poškození při přistání. Letoun byl ale opraven a uveden zpět do provozu. Po dalších poškozením byla v roce 2012 provedena větší oprava. Ještě v roce 2020 byl v provozu. V roce 2023 byl zakoupen českými majiteli a je na cestě zpět do ČR – stejnou tratí, jak se do Austrálie dostal. 

Další Ae-145 v.č. 20-002 už byla do Austrálie dodána v kontejneru. Zálet v Kunovicích proběhl již koncem roku 1960, ale uvedení do provozu v Austrálii proběhlo teprve koncem roku 1962 a nejprve létala pod značkou VH-WWC. V srpnu 1976 měla nalétáno 3095 hodin a byla vyřazena z provozu. V roce 2001 byla přeregistrována jako VH-ZCL ale proces restaurování do letuschopného stavu zatím nebyl dokončen. 

Aerovky v Indii

Do Indie byly exportovány 4 aerovky. První z nich v roce 1951 – v.č. 50120 , která dostala značku VT-DEY. V roce 1955 to bylo potom v.č. 51191 které bylo vládním darem – létala pod značkou VT-DWX. 

15.12. 1954 zalétal zkušební pilot Šmídt další dvě aerovky pro Indii. 28.1.1955 dostaly obě přiděleny indické značky (v.č. 51198 VT-DHO (původně OK-KFB) a 51199 VT-DHP (původně OK-KFA). Z tohoto období je také přiložená fotografie – je na ní vidět Buchlov. 

22.4.1955 je letoun VT-DHO poškozen při přistání s jedním motorem v Karáčí, zkušební pilot Vl. Vlk se k tomu vyjádřil „…při instruktážích indičtí piloti neprojevovali potřebný zájem seznámit se důkladně s provozem Ae-45. Měli spoustu jiných zájmů, hlavně o dobrou zábavu…“. Další havárie byla v Bombeji 27.9.1957, při ní už byl letoun patrně zničen. Měl nalétáno 68°10. 

VT-DHP také absolvoval havárii – po vysazení motoru se vysunulo pouze jedno kolo. Přistání proběhlo na pláž v těžkém terénu, došlo u ulomení podvozkové nohy a obou motorů. Pilot podal zprávu, že letadlo je snadno opravitelné…

D-GADA

Tuto Aerovku výrobního čísla 15-018 detailně nafotili v Kunovicích ve „starém“ závodě.

OK-KFK v Jihoafrické republice v roce 1957

Ae-45S OK-KFK (v.č. 05-006) byla v bedně přepravena do Jihoafrické republiky. Nejprve byla vystavena na výstavě v Johannesburgu a poté se, společně s Z-226 (OK-KNO) zúčastnila mezinárodního leteckého závodu. Letělo se tehdy z letiště Wonderboom poblíž Pretorie přes Witbank, Vrede do Durbanu a zpět do Johannesburgu. Průběh výstavy i soutěže nádherně a s nadhledem popsal Jaroslav Vycpálek na několik pokračování v časopise Křídla Vlasti (začíná to v čísle 15/1957 – je to krásné čtení, doporučuji) – samostatná stránka s celým článkem zde.

Aerovka potom dostala značku ZS-CJN. Z let 2017 a 2019 jsou na internetu fotografie z restaurování, že by už létala nevím. 

OK-NHF v Birminghamu

Následující fotografie jsou z archívu Vladimíra Vlka, zkušebního pilota Letu Kunovice. Foceno na letišti Birmingham, v pozadí známá Elmdon building. Pravděpodobně se jednalo o dodávací let nebo předvádění letounu v.č. 19-014, který od 7.7.1961 dostal značku G-AROE, majitelem by maj. P. Galt, letoun byl bázován na letišti White Waltham. Později dostal značku D-GASA.

Aerovky v Sovětském Svazu

Sovětský svaz byl jedním z velikých odběratelů Aerovek všech verzí. Pravděpodobně první bylo Ae-45 v.č. 51112, celkem tam bylo dodáno přes 250 kusů. Poslední v řadě bylo Ae-145 v.č. 19-010 tedy z předposlední série, která v SSSR létala pod značkou CCCP-87760. Aerovky se do SSSR dodávaly jak vzduchem tam v bednách. Fotografie řady L-200 v Kunovicích je často publikována, ale řada Aerovek tamtéž se často neobjevuje. 

 G-APRR ex OK-KFQ

v.č 04-14. Do leteckého rejstříku zapsáno 4.7.1957, k výmazu došlo rok poté, 20.9.1958. Majitelem byl Omnipol. Ještě pod značkou OK-KFQ letěla jako doprovodné letadlo československých aerobatů na soutěž do Coventry v roce 1957 – pravděpodobně to bylo spojeno s nějakým předváděním. Začátkem roku 1959 probíhaly ve firmě Air Couriers na letišti Croydon (jižně Londýna, dnes již neexistuje) úpravy pro certifikaci. V roce 1960 se letoun kvůli těmto opravám objevil i v Praze. Později sloužil pro chartrovou dopravu u Mainland Drewery Aviation na letišti Biggin Hill. V roce 64 nalétáno 650 hod, za další tři roky ale už jen dvě hodiny. Trend pokračoval s 64 nalétanými hodinami za dalších 18 let. Poslední CofA vypršelo 25.8.79, uloženo na Biggin Hill. Ke konci 1964 jej koupil Terry Thornton, Američan žijící v Los Angeles, který vlastnil už jedno Ae-45S v USA, které létalo dopravu mezi L.A. a Kansasem. Aerovku přeletěli do Elstree, kde jí Mike Searle od Amdion Aviation Engineering připravil k získání certifikátu v 8/86. S ohledem na částečnou podobu s He-111 ji namalovali jako He-111H-1 od 111/KG-53, která operovala v severní Francii. Dvě atrapy 1000 kg bomb upevnili pod centroplán včetně dalších úprav, např. dýmový generátor. Terry původně plánoval letoun odvézt do USA, ale když zjistil velký zájem, ponechal jej v UK. Od 1987 byl majitel Richard Jowett, obchodník z Yorkshiru. Potíže s korozí nosníku křídla, opravy stály asi 8 000 liber. 

V Kunovicích někdy začátkem 90. let:

Aerovky v Mongolsku

Podle továrních záznamů byly do Mongolska exportovány pouze 2 kusy – v.č. 02-009 a 04-007, více informací není známo. 

Aerovky v Egyptě

Také další fotografie jsou z také archívu Vladímíra Vlka. Foceno v Egyptě, pravděpodobně se jednalo o dodávací let nových L-200, které doplnily dříve dodané Aerovky. SU-ALG je letoun výrobního čísla 13-012, který byl vyrobený koncem roku 1960, další Aerovky dodané do Egypta měli výrobní čísla 10-008, 51190 /to byl dar egyptské vládě) a 03-015. 

Aerovka v USA

N145SA je pravděpodobně jediná aerovka v USA – a v červenci 2022 měla stále platnou registraci. Historie byla podrobně popsána v časopise Aerohobby 3/2019. 
I když by značka napovídala, že je to Ae-145, tak je správně nápis pod kabinou – je to Super. 

OK-FHC

v.č. 51156. Fotografie patrně na Rané. 

OK-FHM

posádka Zdeněk Koupil, Antonin Sovadina, poškození podvozku o čerstvý krtinec na letišti Otrokovice

Havárie OK-EGS 

v.č. 50072. Tato aerovka původně létala jako OK-EGG pro Ministerstvo dopravy, poté byla u armády a po návratu dostala novou značku OK-EGS. Neužila si ji ale dlouho, v srpnu 1964 s ní pilot Toth provedl nouzové přistání poblíž Javoriny. Osoby na fotografiích jsou pravděpodobně turisté, letadlo tam nějakou dobu leželo. 

Pozemní incident OK-KGD

v.č. 04-018. Tato událost se stala na letišti Liberec – v pozadí jedné z fotek je vidět Ještěd se starým hotelem na vrcholu. Během pojíždění (za berany seděl mechanik Brodský) vjel letoun do lesa (zvaného Opičárna). Informace poskytl Jiří Volek, děkuji. 

 

Poslední létající aerovky v Českolovensku 

OM-NHS ex OK-NHS

Jedna z posledních létajících aerovek – v.č. 14-022. 

Fotografie na této stránce: Vladimír Janík, archív. 

Zimní školení 2024

Stejně jako v minulých letech, i v roce 2024 jsme na AirGuru.cz připravili zimní (nebo někde se říká jarní) školení. Novinky ve vzdušném prostoru a předpisech, připomenutí toho, co běžně jako piloti zapomínáme a předpisem L-13 požadovaný každoroční povinný rozbor nehod. Není to nahraná přednáška, není to webinář domluvený na určitý čas, je to e-learning, který si můžete kdykoliv pustit a kdykoliv zastavit, funguje pochopitelně také na mobilních zařízeních. Na konci čeká kvíz pro ověření znalostí a nálepka do zápisníku.

Toto školení děláme již několik let a a máme také variantu pro kluby/letecké školy/jiné organizace. Cena pro jednoho pilota v tomto případě vychází zásadně míň než běžná prodejní cena 990 Kč, k zakoupení na stránkách AirGuru.cz.

Naprostá většina ohlasů je maximálně pozitivních a potvrzují, že školení nemusí být jenom nudné dopoledne na učebně. Jeden pilot se nám dokonce přiznal, že celé školení s ním absolvoval i nepilot - protože ho to zajímalo. 

Chcete novinky nejen pro piloty emailem?

Chcete novinky nejen pro piloty emailem?

s emaily neobchoduji, nikomu nedám ani neprodám, maily posílám přibližně jednou za týden. Podmínky ochrany osobních údajů.

Dík, zapsáno.