Povodně na Slovácku a letišti Kunovice

Albert Orlita: Povodeň 1997 na letišti v Kunovicích

Tento materiál byl zpracován podle neúplných poznámek a později doplněn. Zdánlivě nesouvisející detaily jsou uvedeny ve snaze přiblížit celkovou atmosféru těch dramatických dnů i za cenu, že celkové vyznění je pak nutně subjektivní. Původní travnaté letiště v Kunovicích bylo poprvé zatopeno vodou z rozvodněné Moravy již v březnu roku 1937, necelé dva měsíce před jeho uvedením do provozu. Tato situace se několikrát opakovala, nejhůře například v prosinci 1938.

Pondělí 7. července 1997

Rádio i televize jsou plné zpráv o řádícím živlu na severní Moravě. Hned zrána mi oznamuje kolega řídící letového provozu z Otrokovic že Moravan i letiště jsou pod vodou a že on sám ustupuje před rozvodněnou Dřevnicí. Stále hustě prší, už třetí den. My si ale pořád myslíme, že povodeň se nás netýká.

Už deset minut před osmou hodinou ranní do Kunovic přilétá z Ljubljany letadlo L-410→ poznávací značky S5-BAD slovinského ministerstva obrany, které má absolvovat nutnou opravu a prohlídku. Kapitán Kozole netuší, že jejich odlet o několik dní později budou provázet nečekané komplikace. Po deváté hodině na kunovickém letišti přistává letadlo Cessna 425 D-ICHS (kapitán Quindel) z Hannoveru, které přiváží obchodníky do podniku Barum Continental Otrokovice. Cestující však musí jet přímo do hotelu, protože pneumatikárna je už zatopena.

Na žádost Městského úřadu Uh. Hradiště je továrním letounem L-410→ proveden vyhlídkový let pro děti z Berlína, které jsou tu na návštěvě. Stále prší a špatná dohlednost spolu s nízkými mraky způsobují, že neuvidí typické panorama hradu Buchlova.

Co je naopak ale vidět poměrně dobře, je koryto Moravy, naplněné „až po okraj“. V některých místech, např. na levém břehu na úrovni Kostelan je již voda vylita na polích mezi řekou a lesem.

Středa 9. července 1997.

Nad celou délkou toku řeky Moravy provádí kolmé snímkování a monitoring L-410FG budějovické firmy Budvair, v devět hodin je zrovna nad kunovickým letištěm, zdravíme se, kapitán Flégr je můj dobrý známý. Déšť ustal předešlý den, ale hladina Moravy stále stoupá. Z hlášení posádek letadel ze vzduchu (například L-410 z Aero Vodochody) už pomalu začíná být zřejmé, že toto není ta velká voda, co vidíme několikrát za rok po každé větší bouřce, či tání sněhu v Jeseníkách. Pomalu se naplňující jezero kolem Baťova kanálu severně od města naplňuje odborníky i nás laiky úctou k moci přírody. To ještě netušíme, že to není to poslední, co nám v tomto kraji příroda hodlá ukázat.

Nad širokými vodami se objevuje letadlo Cessna 172 poznávací značky OK-UKC Slováckého aeroklubu, které má kromě pilota Petra Milera na palubě ředitele Povodí Moravy Ing.Fr. Ondrůška a přednostu okresního úřadu Ing. Palackého. Později, během dne létá i L-410 OK-DZA z aeroklubu, tentokrát s pracovníky pojišťovny, kteří se snaží odhadnout škody na zemědělských kulturách.

Zkušební pilot LETu→ Stanislav Sklenář v odpoledních hodinách provedl první vzlet s novou, akrobatickou modifikací legendárního větroně L-13 Blaník→, jejíž označení je L-13AC. Mezitím v Přerově, v Troubkách, v Kroměříži a později v Otrokovicích probíhá drama na pokračování. Rozdivočelá Morava spolu s jindy tak mírnou Bečvou si tu hledá nové cesty a lidé zůstávají zaskočeni ve svých obydlích, odkud je možno je v některých případech vysvobodit jen za pomoci vrtulníků.

A tak zatímco v přízemních výškách probíhá boj o život, tak o nějakou to stovku metrů výše bylo možno potkat řadu létajících aparátů všech velikostí z celé republiky, od ultralehkých letadel→ až po L-410→. Ten monitoruje situaci třeba pro Telecom, ten zase prý pro pojišťovnu, onoho si zase zaplatil podnikatel, který by si to rád všechno natočil na video. V podvečer už je situace taková, že krizový štáb v Olomouci prostřednictvím Úřadu pro civilní letectví a Letecké informační služby rozhodl na celé východní polovině Moravy zakázat všechny lety, které nemají přímou souvislost se záchrannými pracemi. Tím také skončil normální provoz i na kunovickém letišti. Přestože to poněkud zkomplikovalo práci továrny LET tak se vedení podřídilo tomuto opatření. Jak se ukázalo později, krizový štáb stejně vydal řadu výjimek z tohoto zákazu, mnohdy i zbytečně, bez znalosti věci. Tak se stalo, že například v pátek 11.7.1997 byly na základě povolení od plk.Kubaly z krizového štábu „evakuovány“ letouny z kunovického Aerotechniku, třebaže jim dle mého názoru žádné nebezpečí nehrozilo – v Aerotechniku a v aeroklubu zůstalo skoro dvacet jiných letadel, které nikdo neevakuoval. Stejně tak se v prostoru kunovického letiště čas od času objevila různá ultralehká letadla, jejichž piloti o zákazu létání evidentně neměli ponětí.

Čtvrtek 10. července 1997

Následujícího dne pak informuji o vydaném zákazu létání piloty zemědělských letounů ZD Vracov a Reas Brno, které operují v Babicích a Uh.Ostrohu. Během čtvrtečního dne nezbývalo než registrovat, jak voda ze „Štěrku“, bohatě doplňovaná z protržené moravní hráze,pomalu postupuje od jižního okraje letiště a ukusuje centimetr za centimetrem z betonové přistávací dráhy. Jsme na letištní ploše každou chvíli, abychom sledovali rychlost postupu vody. Proto nám také nemohla uniknout řada „tragédií“ z živočišné říše.

Rychlost postupu vody (asi dvaceti centimetrů za hodinu) nutila mravence a brouky ke spěšnému ústupu. Na travnaté ploše se však díky nerovnostem tvořila řada ostrůvků, na kterých pak hmyz bojoval o život. Poprvé v životě jsem viděl stébla trávy, obtížená takovým množstvím mravenců, že byste je do jedné dlaně nenabrali. Tato „hrouda“ pak nakonec stéblo zlomila svou hmotností a ještě několik minut na povrchu vody plavala, snad díky svému mastnému povrchu. Podobně dopadli myši a hraboši, snažící se ze zmenšujících se ostrůvků uniknout plaváním. Hejna racků postávala v blízkosti hrany postupující vody a klidně a nevzrušeně sbírali prchající brouky, kteří přišli až k jejich nohám.

Letištní radary byly postupně obklíčeny vodou, které neuniklo ani nově vybudované golfové hřiště mezi letištěm a novoveskými lázněmi (mělo se slavnostně otevírat právě v sobotu 12. července, když tady povodeň vrcholila). V zatopené jižní části letiště se objevují první „koumáci“, kteří v půlmetrové vodě zkoušejí lovit ryby mnohdy neuvěřitelných rozměrů. Někde se zachraňovalo, někdo zase lovil ryby.

Nashromážděná voda v novém jezeře za Starým Městem se začíná tlačit dále k jihu, při čemž hladina Moravy ještě více stoupla. Pozornost krizového štábu v Olomouci se proto ve čtvrtek odpoledne obrací také k Uherskému Hradišti. Okresní povodňová komise také počítá s nejhorším, jedno z opatření je zajistit pro příští dny provozuschopnost kunovického letiště.

V Kněžpolském lese, necelé dva kilometry jižně od vysílačů Topolná je umístěn jeden ze dvou letištních radiomajáků (NDB). Technici z letiště se k němu marně snažili dostat autem. Nakonec proto museli k dopravě na posledním úseku použít jednu z lodí kanoistického klubu Ostrožská Nová Ves (jeden z techniků, Roman Botek je jeho členem). Na poslední chvíli se tak podařilo maják odpojit od sítě a část zařízení zachránit před zničením.

Ze tří řídících letového provozu na kunovské věži jsem k dispozici pouze já. Jeden kolega zůstal uvězněn ve svém bydlišti v zatopené Kroměříži, druhý je krátce po menší operaci v hradišťské nemocnici.

Ve čtvrtek odpoledne končím službu a na letištní ploše pořizuji několik dokumentárních fotografií, protože jsem přesvědčen, že dál už voda nepůjde. Odevzdávám film na vyvolání do sběrny na „nové“ Deltě a netuším, že v těchto místech už zítra bude po kolena vody. Autobus MHD v 17.30 do St. Města už neodjede, protože regulace provozu na mostě v okamžiku utvoří dopravní zácpu od Kunovic až po Zlechov. Odcházím proto pěšky do Starého Města, tam snad něco pojede. U Baťova kanálu stojí napříč silnici vojenská Tatra 815 a drží lanem alespoň trochu pootevřené jedno křídlo plavební komory.

Oproti předešlému dnu, kdy voda už byla rozlita, ale víceméně bez pohybu, se nyní silou dere pod mostem a stačím si všimnout, že obyvatelé domku u plavební komory zachraňují co se dá, okolo je už přes metr vody a silný proud. Na chodnících okolo je spousta lidí, kteří se procházejí sem a tam, fotografují, natáčejí na kamery a napodiv se mi tu zdá převažovat spíše dobrá nálada. Na mne to však působí spíše poněkud skličujícím dojmem, třebaže ani já jsem si tehdy moc nepřipouštěl, že se to ještě zhorší. V ulici naproti hřbitova ve St. Městě je už vidět voda, stejně jako na hlavní křižovatce směrem na Zlín. Tady začínám mít už opravdu stísněný pocit a zároveň doufám, že nějaký autobus z nádraží pojede do Buchlovic. Mezitím ale potkávám známého, který mne domů vezme autem.

Něco po desáté hodině večerní zvoní doma telefon, Ing. Barčík z okresní povodňové komise. Krizový štáb požaduje, aby bylo letiště připraveno od páté hodiny ranní pro přistání vrtulníků. Dohodneme se rychle a potvrzuji, že tam budu, nikdo jiný stejně není k dispozici. Po chvíli volá ve stejné věci i kapitán Suchý z velitelství letectva armády ČR ve Staré Boleslavi. Vedoucí provozu našeho letiště Stanislav Sklenář mne pak ještě telefonem informuje, že díky rozhodnutí vedení a.s.LET bude na letišti k dispozici několik tun paliva pro vrtulníky – leteckého petroleje pro záchranné práce a přepravu humanitární pomoci.

Krizový štáb tak po čtyři nejkritičtější dny aktivoval letiště Kunovice s úmyslem zřídit zde předsunutou základnu pro vrtulníky při předpokládaných záchranných pracech v Uh.Hradišti a v okolí. Situace se nakonec naštěstí nezhoršila natolik, aby to bylo nutné využít v zamýšleném rozsahu, většinu záchranných prací bylo možno provést výhodněji pozemními prostředky. Vrtulníky tu však v následujících dnech měly i tak dost práce.

Pátek 11. července 1997

Před čtvrtou hodinou ranní v pátek 11.července vyjíždíme z domova. Ve Starém Městě nás však zastaví policejní hlídka. Snažím se vysvětlit, že jedu na letiště na požadavek povodňové komise, že projet musím. Dopravní policista se jen usměje a praví – tak tedy jeďte, když vám nevadí, že u staroměstské radnice je metr vody a most přes Moravu definitivně uzavřen. Stísněný pocit z včerejšího odpoledne je tu opět ale musím jednat. Posílám syna Milana s autem domů a telefonem z vrátnice Colorlaku se spojuji s povodňovou komisí. Nemohou mi doporučit nic jiného, než cestu pěšky po železniční trati, která ještě není zatopena. Svítá a opět si uvědomuji, že vzdálenost železničních pražců je volena tak (snad záměrně), aby krok přes jeden byl krátký a přes dva se nedalo dokročit.

V místě, kde trať přetíná potok Salašku je vidět silný proud vody, který od plavební komory na Baťově kanále směřuje přes areál Telecomu pod můstek, kterým původně tekly nevydatné vody potoka Salašky. Nový dravý proud vody dělá dojem, že si našel novou cestu a hodlá tu zůstat natrvalo. Také pohled na pádící Moravu ze železničního mostu o něco dále je opravdu impozantní. Za celou dobu potkám snad jediného člověka a poměrně brzo se hlásím v budově Civilní ochrany na Mojmíru, kde je stanoviště povodňové komise. Dostanu auto s řidičem a ještě před pátou jsem na věži.

Letiště v Kunovicích je tedy připraveno od páté hodiny ranní v pátek dne 11.července. Voda to však nebere na vědomí a dále postupuje. Už skoro polovina délky betonové dráhy je zatopena vodou, travnaté dráhy po stranách jsou pod vodou stranách ze tří čtvrtin. Přímé koordinační telefony s letišti Přerov a Otrokovice jsou již pochopitelně mimo provoz, v průběhu dne přestane fungovat i přímý telefon s letištěm Brno. Kupodivu dlouho vydržel (s přestávkami) státní telefon na věži a nejdéle, až skoro do večera, telefonní automat v přízemí budovy.

Pět minut po šesté hodině ranní se nad Hradištěm objevuje první průzkumný vrtulník typu Mi-24 s evidenčním číslem 0836, který monitoruje tok řeky až k Hodonínu. Asi o hodinu později volá z Prahy ředitel Státního leteckého útvaru JuDr. Zdeněk Fridrich a chce znát provozuschopnost letiště, neboť sem hodlá přiletět s premiérem. Zatím by to snad ještě šlo, L-410 bez problémů přistane i na polovině délky dráhy, ale co bude za pár hodin, nikdo neví. Postupně během dne voda ohrozí hangár pro větroně Slováckého aeroklubu, který je umístěn západně od letiště. Něco bylo odvezeno do areálu aeroklubu na východní straně letiště, něco bylo vyzvednuty asi do metrové výšky na stoly, což se později ukázalo jako dostatečné.

Neustále jsou problémy s automobily a vůbec osobami, které se ze všech stran stahují k letišti s různými úmysly, nejčastěji však lovit ryby (tehdy nebylo letiště ještě oploceno). V jeden okamžik bylo možno na letišti zahlédnout kromě několika aut, také tři čluny. Stále přijíždějí další a další, většinou na kolech, jako lovecká zbraň byly zaznamenány i vidle. Napřed se pokoušíme jim v tom bránit, ale později jsme rezignovali, hlavně proto, že v následujících dnech stejně nepřipadalo v úvahu jiné využití letiště, než pomocí vrtulníku.

V dopoledních hodinách v pátek dochází v Kunovicích k nutnosti definitivně uzavřít betonovou vzletovou a přistávací dráhu, která je více jak z poloviny zatopena vodou (souběžné travnaté dráhy byly formálně uzavřeny již ve středu). Původní úmysl publikovat zkrácení dráhy pomocí NOTAMu (způsob informování pomocí letecké pevné spojovací sítě) nám „nevezme“ Letecká informační služba v Praze, protože prý by zkrácení muselo být předpisově označeno. Diskuse, jak označit zkrácení na dráze, po které stále dál a dál postupuje voda, je zbytečná a tak rezignujeme. My tu máme povodeň, oni v Praze zase předpisy. Letiště je tedy nadále použitelné pouze pro vrtulníky, které mohou přistávat na odbavovací plochu přímo pod věž. Premiér Václav Klaus proto nakonec letí vládním Challengerem pouze do Brna, odkud pokračuje na kunovické letiště vrtulníkem Bell 412 (poznávací značka B-4362) ministerstva vnitra. To je vlastně také první vrtulník, který tohoto dne v Kunovicích přistál(12.29 hod.). Premiér pak po zemi pokračoval po prohlídce zatopujícího se Hradiště do Kroměříže, kam ho pak také asi za dvě hodiny následoval jeho vrtulník.

Vzletová a přistávací dráha mimo provoz nadělala starostí i posádce slovinského letounu L-410, jehož oprava byla v pátek ráno dokončena. Přestože nemám jakoukoliv možnost oficiálně vydat povolení k odletu z uzavřené dráhy, je na mne činěn nátlak ze strany pilotů i odjinud. Docela to chápu, nikdo neví, co bude za pár hodin a oni by opravdu rádi před tou vodu odletěli. Kapitán Kozole telefonuje na slovinské ministerstvo obrany, odtud zase volají na ministerstvo obrany do Prahy. Ti to samozřejmě věci povolí, aniž tuší, v čem je problém. Emoce stoupají, já nechci přijít o průkaz řídícího letového provozu jenom proto, že nějaký plukovník na našem ministerstvu neví o co jde. Zkoušíme proto volat na Státní leteckou inspekci, podaří se nám dovolat přímo na ředitele. Ten nám nakonec také mnoho nepomůže, nemáme čas na další vysvětlování.

Nakonec uděláme kompromis – mimo nahrávací magnetofony poradím Kozolemu, ať se už nikoho na nic neptá, odroluje na dráhu a odletí do Brna k celnímu a pasovému odbavení. „Ty poletíš tam, a já se budu dívat jinam. Konečně se letadlo odlepí z polozatopeného letiště, ze kterého bylo napřed nutno odehnat lovce ryb a zvědavce.

Později, v úterý dne 15.července, podobně z polozatopené dráhy (kde již voda ale ustupovala) odletěl vojenský letoun L-610→ X-05. Jeho pilotem byl někdejší československý náhradní kosmonaut Oldřich Pelčák.

Situace v Uherském Hradišti

Mezitím ve městě dochází k zaplavení autobusového nádraží a přilehlého okolí, později také Mesitu. Na letišti se voda nakonec dostane až do vzdálenosti několika desítek metrů od letištní trafostanice, na které záležela provozuschopnost posledního spojení letiště – leteckých komunikačních radiostanic. Pitná voda v letištní budově už také neteče, naštěstí není problém si opatřit vodu balenou, která je distribuována v Kunovicích u hasičské zbrojnice, kde je nové sídlo okresní povodňové komise. Další vodu jsme potřebovali, abychom mohli udržet v provozu toaletu, pro tento účel jsme s autem a s kbelíky jezdili přímo na přistávací dráhu.

V pátek odpoledne jsem náhodou po radiu zjistil, že vrtulníky operující kolem Hodonína a Ostrohu létají tankovat do Přerova a do Olomouce. Nikdo z nich nevěděl, že tu máme pro ně palivo a skoro dalo práci je o tom přesvědčit. Na krizovém štábu v Olomouci mi řekli, že piloti o tom nepotřebují vědět, že s palivem v Kunovicích počítají na pozdější dobu. Moc jsem tomu nerozuměl, ale nakonec se tu nějaké palivo přece jen naplnilo, ani nevím, jestli se to na štábu v Olomouci dozvěděli. Jako první k nám přiletěl pro „zobání pro Sokolíka“ vrtulník W-3 Sokol s trupovým číslem 0715 s velitelem, hradišťským rodákem kpt. Havalou. Dva vojenské vrtulníky Sokol čísel 0712 a 0716 před sobotním polednem „kyvadlově“ přepravovaly krevní plasmu ze zatopující se hradišťské nemocnice do kunovických mrazíren, kde, stejně jako v LETu nedošlo k přerušení dodávky elektrického proudu. Byl jsem svědkem, jak si piloti mezi sebou po radiu koordinují vzájemně své úkoly, mnohdy i bez přímého rozkazu z centra. To byl případ i jednoho z těchto dvou vrtulníků, jehož pilot pak po návratu do Přerova dostal „kartáč“ od svého velitele. Na převoz plasmy do mrazíren totiž přiletěl štábem vyslaný vrtulník Mi-8 (číslo 0001) až v době, kdy už bylo skoro vše převezeno.

Poněkud zaskřípala organizace, když se Sokoly po odvezení plasmy dožadovaly dalšího nákladu a nikdo nebyl schopen rozhodnout co dřív. Oba vrtulníky pak nakonec z nemocnice odletěly před vodou docela prázdné. Odpoledne bylo do zlínské nemocnice z kunovického letiště přepraveno asi deset pacientů na naléhavou dialýzu, speciálně upravené vrtulníky letecké záchranné služby přepravovaly pacienty, kteří byli z oddělení ARO přivezeni dramatickým způsobem na letiště. Sanitky přijížděly, vozili pacienty a docházelo i k situacím, kdy ani doprovodný personál, ani posádky vrtulníků nevěděli, kam jsou pacienti určeni. Dotazy pochopitelně směřovaly k nám na věž, my jsme však byli bez jakéhokoliv telefonického spojení. Nakonec jsme si od našich továrních hasičů půjčili jeden mobilní telefon, a tak jsme krátkou dobu mohli být ve spojení se štáby v Kunovicích i v Olomouci. Telefon byl pak využit například třeba i k tomu, že po dobu plnění vrtulníku palivem mohl záchranář do Olomouce předat řadu důležitých informací. Dodnes vidím toho opáleného, šlachovitého padesátníka ve výsadkářské uniformě. Ten, ač zjevně více než unaven, dokázal do telefonu plynule zpaměti podrobně popisovat situaci v okolí Veselí a Ostrohu asi dvacet minut jako magnetofon, při čemž každá věta byla přímo nabitá fakty a informacemi. Bylo to v době, kyd se protrhl násep železniční trati Bzenec-Veselí.

Stejně jako piloti, byli i tito muži „na nohách“ pátý den a bylo to na nich znát. To nejmenší, co jsem v tom okamžiku pro ně mohl udělat, bylo, že jsem jim na věži alespoň uvařil kávu. Po přemístění okresního krizového štábu do Kunovic bylo k přistání vrtulníku Sokol 0712 použito v sobotu navečer i kunovické fotbalové hřiště. Piloti dodnes vzpomínají, jakého překvapivého uvítání a pohoštění se jim dostalo od svatby, která nedaleko probíhala, povodeň, nepovodeň. Dle mého názoru se v době povodní velmi osvědčily právě zmíněné vrtulníky Sokol polské výroby. Jejich nákup, vlastně výměna za jedenáct Migů-29 byl našimi sdělovacími prostředky svého času velmi kritizován. Jestli ta výměna byla přiměřená, nebo ne, nedokážu posoudit. Faktem však zůstává, že Migy by nám při povodních moc nepomohly.

Na zásah vedení továrny jsem pak v podvečer musel mobil vrátit, než jsem tak učinil, tak jsem si stačil alespoň z Olomouce vyprosit ze štábu jiný. Plukovník Kubala mi ho slíbil přivézt v neděli ráno vrtulníkem, byla však mlha a po jejím rozplynutí se asi změnily priority a všechno bylo jinak. Pokud jsem nutně potřeboval volat, musel jsem autem objet asi 3 km celou fabriku (zadní brána z továrny na letiště byla zavřená) a volat od hasičů. V neděli dopoledne, ještě když byla mlha, se na věži objevil jeden z pilotů policejního vrtulníku, který byl odvolán z dovolené v Jeseníkách do služby. Stačil před vodou ještě rodinu odvézt k příbuzným do Uherského Brodu a v Kunovicích na věži pak čekal na vrtulník Bölköw-105 letící z Ostravy, který ho tu měl vzít. Ve velmi obtížných povětrnostních podmínkách (v mlze) pak vrtulník nakonec přiletěl téměř z obráceného směru od Kostelan, tak, jak to šlo.

Neděle 13. července 1997

V neděli 13.července z Kunovic odstartoval také policejní vrtulník Bell 412, z jehož paluby měl možnost shlédnout tu spoušť na zemi mimo jiné opět také přednosta okresního úřadu Ing. Ivan Palacký a ředitel Povodí Moravy Ing.Fr. Ondrůšek. Toho posledně jmenovaného znám už roky a teď jsem měl dojem, že snad je ještě o něco šedivější, než když jsem jej předtím ve středu viděl naposledy. Jen o něco málo později přistál v Kunovicích vrtulníkem Bölköw-105 poznávací značky B-5265 také velitel krizového štábu v Olomouci generál Voznica spolu s náměstkem ministerstva vnitra Kopřivou. Byla to paradoxní situace, věž byla bez telefonického spojení a tak o každém jednotlivém letu jsem se dozvěděl opět až v okamžiku, kdy se přihlásil na radiu. Celá moje práce se sestávala z toho že jsem povolil přistání a potom vzlet, ale to by piloti svedli nepochybně i beze mne, v terénu byli také odkázáni sami na sebe a na svůj odhad. Pokud jsem slyšel, za celou dobu nasazení vrtulníků nedošlo k žádné havárii. Nakonec, řada vrtulníků, prolétávajících okolo letiště a v přilehlém okolí (dopravovali například humanitární pomoc evakuovaným na sídliště Východ), už stejně zůstávala na radiové frekvenci 119,75 přerovského letiště a Kunovice už vůbec nevolali.

V neděli večer jsem proto vedl (když se mi podařilo dostat se k mobilnímu telefonu v policejním vrtulníku) polemiku s plk. Kubalou o důležitosti (zbytečnosti) mého poslání tady v této situaci. Nedohodli jsme se a tak jsem další „styky“ s krizovým štábem víceméně přerušil. V neděli podvečer jsem se na povodňové komisi a.s.LET dohodl, že se pokusím večer dostat domů a pak v pondělí zase zpátky (do té doby jsem nocoval u švagra v Kunovicích). Výkonný ředitel a.s.LET pak v pondělí na olomouckém štábu oficiálně zjistí, zda tu služba ještě bude potřeba.

Původní představa, že mne naši tovární hasiči odvezou ke kostelanskému mostu, vzala brzo zasvé. Malým terénním vozidlem ARO se dalo dojet jen k výzkumnému ústavu, velkou Tatrou 815 se dále hasiči neodvážili pro obavy, že by podmočená cesta na náspu mohla pod těžkým vozidlem povolit. Tatra 815 mne proto v neděli po osmé hodině večerní odváží do Hradiště. Objezd zatopeného železničního podjezdu po někdejší staré cestě přes koleje kolem hradla už byl uzavřen, tak jsme museli přes Míkovice, Vésky a Sady. Ve Véskách jsme potkali na tyči vlečenou Škodu 706 kunovických dobrovolných hasičů, která se stala nepojízdnou během záchranných prací v Hradišti. Tak dlouho přemlouvali k evakuaci staršího pána s akutními žaludečními vředy, až jim postupující voda zahltila sání do motoru. Hasiči by vůbec mohli vyprávět. Hned na počátku povodní byli například tito kunovjané pro opakované naléhavé žádosti povoláni k vyčerpání sklepa rodinného domku do Jarošova, kde pak našli deset centimetrů vody…

Oklikou pře Vésky a Míkovice byl také veden provoz nejrůznějších automobilů, hlavně těžká vozidla a požární cisterny, ale ani zdejší obyvatelé tu to neměli jednoduché, ačkoliv se jich záplavy bezprostředně nedotýkaly. Můj dojem z okresního města byl dosti skličující. Hned při příjezdu ve směru od Sadů jsem uviděl hladinu vody zatopeného kunovického železničního podjezdu, provoz na jindy velmi rušné Malinovského třídě nebyl skoro žádný. Křižovatky obsazené policisty ve výrazných vestách v signálních barvách, tam i onde postávala hasičská auta, či obrněné transportéry. Když jsme odbočovali na křižovatce k nemocnici, postupně přibývalo vody, na křižovatce u ZZN už jí bylo skoro metr. Vystupuji z Tatry na železničním přejezdu, odkud jsem pak pokračoval po kolejích, jako v pátek ráno. Na rozdíl od toho pátku, kdy jsem skoro nikoho nepotkal, v neděli večer tu byla úplná promenáda, spousty lidí v obou směrech. Garáže, které jsou postaveny podél Revoluční ulice na starém Mojmíru, byly zatopeny do poloviny, voda klidně stála a vypadalo to, že ji odtud jen tak hned nedostanou.

Doma jsem si jako za starých časů ve kbelíku nanosil do vany dešťovou vodu z rezervoáru a po třech dnech se konečně umyl. Jak mi později sdělila žena, bylo to opravdu nezbytné, nedalo se prý bez ucpaného nosu ke mně přiblížit než na dva metry… Ráno autobusem do St.Města a opět starou známou cestou po kolejích do Hradiště. Sotva jsem dorazil na nádraží v Hradišti, „za patami“ mi přijel vlak (no vlak, jen ten motorový vagon). Tak jsem jej využil do Kunovic a pěšky od starého závodu Let přes letiště jsem opět na věži. Od našeho ředitele během dopoledne dostaneme vzkaz, že už tu nebudeme potřeba, jak se s olomouckým štábem dohodl. Sotva začneme balit a chystat se k odchodu, začnou přijíždět sanitky s pacienty a po chvíli přistávat vrtulníky. Pokračuje vrtulníková přeprava hradišťských pacientů na dialýzu, tentokrát do nemocnice v Břeclavi. Tak se zase posadím na svoje místo a pokračuji v práci. S ředitelem jsme se dohodli, že už do Olomouce nebudeme volat a službu „podržíme“ až do večera. V pozdních odpoledních hodinách navštívil okresní město policejní prezident Tomášek, jehož vrtulník rovněž přistával v Kunovicích na letišti. Už se tu opravdu nic neděje a tak využíváme nabídky posádky (II.pilot je můj známý, kdysi zaměstnán jako mechanik ve Kbelích) a uděláme si do vrtulníku exkurzi s podrobným výkladem. Asi od poledních hodin už nám opět funguje státní telefon, i když s dočasně změněným číslem. Je nepochybné, že mechanici Telecomu za poslední dny dělali co mohli.

Je sedm hodin večer, když definitivně končíme a tentokrát se dopravuji domů služebním letištním autem. Most přes Moravu v Hradišti je stále neprůjezdný a tak jedeme trasou Kunovice – Míkovice – Vésky, pak před Sady nahoru polní cestou na sídliště Východ. Dále Mařatice – Jarošov – Bílovice – Topolná – Napajedla – Spytihněv – Babice – Huštěnovice – St.Město – Buchlovice. V Napajedlích vidíme na „Baťových domcích“ u cesty kolem Fatry jasné stopy, kam až sahala voda. U cesty už však jsou ale hromádky z vyklizených sklepů a je tak vidět, že situace se rychle normalizuje. Konečně jsem doma a mohu tak následující den v ordinaci Dr.Černé absolvovat původně objednané trhání pěti zubů. Ale to už je jiná historie…

Povodeň však o sobě dává vědět i tady, třebaže tu není nebezpečí, že sem dosáhne voda z Moravy. Voda v Buchlovicích pochopitelně stále neteče, ve studnách je jí ale více než dost, dokonce tolik, že v některých případech je nutno ji stále odčerpávat, aby se neznečistila povrchovou vodou. Dohodneme se proto se sousedem, natáhneme hadici a skoro deset dní pak jeho domácí vodárna „živí“ vodou i můj rodinný domek. Následující dva týdny mám dovolenou a tak je dost času si odpočinout po několika perných dnech.

Od pátku 11. do pondělí 14.července bylo na letišti provedeno více než šedesát startů a přistání vojenských a policejních vrtulníků, které přivážely a odvážely členy a funkcionáře krizových štábů, policie a různých ministerstev, monitorovaly situaci, tankovaly tu palivo, či evakuovaly letecky pacienty do okolních nemocnic. V uvedeném období byl na věži průběžně (vlastně už od středy 9.července) autor těchto řádků (bytem v Buchlovicích), na technickém sále se o radiozařízení starali Pavel Šimčík z Hluku a Roman Botek z Ostrožské Nové Vsi, meteoslužbu střídavě zajišťovali paní Ludmila Pavlíčková z Kunovic a Jiří Zubatý z Veselí n.Mor. Obsluha autocisterny Tatra 815 s leteckým petrolejem – Antonín Hrobař z Uh.Hradiště a Jaroslav Zálešák z Míkovic. Po značnou část uvedené doby byl na letišti také přítomen vedoucí provozu letiště a zkušební pilot, zároveň předseda Slováckého aeroklubu Stanislav Sklenář. Bydliště jednotlivých zaměstnanců uvádím z toho důvodu, aby bylo zřejmé, že v těch dobách nebylo jednoduché se do práce dostat, nehledě k tomu, že někteří z jmenovaných bydlí v oblastech tehdy přímo ohrožených a byli evakuováni.

Provoz na mezinárodním letišti v Kunovicích byl obnoven v pondělí dne 28.července, byť s některými omezeními – z důvodu zatopení radiomajáku v Kněžpoli nebylo možno skoro až do konce srpna provádět lety za zhoršeného počasí, částečně zatopené a zničené travnaté provozní plochy omezovaly až skoro do poloviny srpna provoz větroňů, jichž je a.s.LET také výrobcem.Jestli kunovické letiště a jeho zaměstanci v době ohrožení rozvodněnou Moravou alespoň trochu přispěli ke všeobecnému úsilí, měl by nejlépe posoudit někdo jiný. V každém případě však doufáme, že se ukázalo, že letiště v regionu je důležité nejen pro jeho provozovatele, a.s.LET Kunovice.

V Buchlovicích, 11.listopadu 1997 Albert Orlita

Povodně 1997

Fotil Petr Štěrba. Letové fotky jsou docela unikátní, focené asi 2 hodiny před zákazem letů.

Povodně 2006

Situaci 30. března 2006 jsme fotili s Milanem Burešem z Eurostáru→.

Povodně 2010

Menší rozsahem, ale i tak se ze sklepů určitě čerpalo dost

 

Zimní školení 2024

Stejně jako v minulých letech, i v roce 2024 jsme na AirGuru.cz připravili zimní (nebo někde se říká jarní) školení. Novinky ve vzdušném prostoru a předpisech, připomenutí toho, co běžně jako piloti zapomínáme a předpisem L-13 požadovaný každoroční povinný rozbor nehod. Není to nahraná přednáška, není to webinář domluvený na určitý čas, je to e-learning, který si můžete kdykoliv pustit a kdykoliv zastavit, funguje pochopitelně také na mobilních zařízeních. Na konci čeká kvíz pro ověření znalostí a nálepka do zápisníku.

Toto školení děláme již několik let a a máme také variantu pro kluby/letecké školy/jiné organizace. Cena pro jednoho pilota v tomto případě vychází zásadně míň než běžná prodejní cena 990 Kč, k zakoupení na stránkách AirGuru.cz.

Naprostá většina ohlasů je maximálně pozitivních a potvrzují, že školení nemusí být jenom nudné dopoledne na učebně. Jeden pilot se nám dokonce přiznal, že celé školení s ním absolvoval i nepilot - protože ho to prostě zajímalo. 

Chcete novinky nejen pro piloty emailem?

Chcete novinky nejen pro piloty emailem?

s emaily neobchoduji, nikomu nedám ani neprodám, maily posílám přibližně jednou za týden. Podmínky ochrany osobních údajů.

Dík, zapsáno.